BLACK SWAN 🌑🦢/ Yoonmin

Chapter 01

Pamatuji si dobu ještě ze střední. Bylo nás sedm. Sedm duší a životů, které si mysleli, že zůstanou po boku jednomu druhému napořád. Tahle představa se však rychle roztříštila jak sklo o zem když jsme všichni nastoupili na vysokou.

Jmenuji se Park Jimin a je mi 24 let. Pracuji jako tanečník v Národním divadle v Seoulu. Mým snem je stát se nejznámějším tanečníkem v Korei a možná i v historii. Vím, že sláva a peníze není všechno ale pro člověka jako jsem já v posledních letech poznávám jen dřinu a trému. Od střední školy jsem se uzavřel do sebe a šel si jen za svým snem. Nekontaktoval jsem nikoho ani svého bývalého nejlepšího kamaráda Taeho se kterým jsem se znal od mých 3 let. Nevím, co se stalo a proč, možná je chyba ve mně.
Tuhle myšlenku jsem okamžitě zahodil a začal se soustředit se na trénink. Brzo bude v našem divadle důležitá premiéra. Ředitel Bong bude brzo dělat konkurz na role. Hra se bude jmenovat Černá Labuť. Já se připravuji na roli bílé labutě, doufám, že ji dostanu, protože se na ni chystám už půl roku.

[O týden později]

Dostal jsem ji. Tu roli bílé labutě. Můj protějšek bude hrát Ki-Woong. Neznám ho. Říkáte si že je divné že tu nikoho neznám ale jak už jsem říkal, odřízl jsem se od všech a šel si za svým. Jakmile jsem se dostal ze šoku, že jsem získal tu roli rozeběhl jsem se do svého tanečního sálu. Tam jsem padl na zem a začal brečet radostí. Ulevilo se mi, celý týden konkurzu jsem se stresoval a doufal, že ji dostanu a teď? Mám ji. Spadl mi kámen ze srdce.

Jakmile jsem se dal do kupy, začal jsem trénovat a tentokrát jsem cíleně trénoval o 2x víc. Končil jsem až v 22.49. Šel jsem se rychle vysprchovat a převléct. Jakmile jsem byl hotov zamkl jsem a šel domů. Naštěstí to mám 3 zastávky autobusem. Autobus mi měl jet v 23.08 musím tu ještě počkat 3 minuty. Na zastávce jsem nebyl sám vedle mě byl kluk v podobném věku a byl oblečen celý do černého a byl doplněn ještě kšiltovkou a rouškou tak jsem neviděl jeho tvář. Ale měl jsem pocit, jakoby mě pozoroval koutkem oka. Naštěstí už přijel autobus tak jsem rychle nastoupil, avšak on nastoupil se mnou a já doufal, abych už vystupoval. Po chvilce jsem uslyšel, že se blíží moje zastávka, kde vystupuji. Vystoupil jsem a rychle se ohlédl, jestli není za mnou naštěstí tam nikdo nebyl ale ten divný člověk mě pozoroval z autobusu. Viděl jsem na malý moment jeho oči. Jako bych je už někdy zahlédl. S touhle myšlenkou jsem došel až domů. Ale na co jsem se jen zmohl je padnout do postele a usnout.