One Big Problem (CZ!)

část 4.

Viděla jsem Harryho Stylese.

Bylo to něco úžasného. Podívala jsem se mu do jeho očí a připadalo mi jako bych se v nich topila. Usmál se a vycenil tak svoje bílé zuby. Jeho úsměv jsem žrala. Vypadalo to jako by se díval na mě. Přímo na mě. Jako bych byla jediná v celém vesmíru. Pak ale zatáhl svoje okýnko a už jsem ho neviděla.
Černé RANGE ROVERy pokračovali dál v cestě a ztratily se mi z dohledu. Pořád jsem ale nepřestala zírat. Z toho mě přerušil až Jacob.
"Já ho viděla Jacobe, já viděla Harryho!" vykřikla jsem.
"Ale no tak Am, to není možný!"
"JE! Přísáhám!"
"Tak teď ti opravdu závidím!"
"Já sobě taky," usmála jsem se.
Potom jsem nad tím ještě přemýšlela a vydýchávala se. Za chvíli mi pak Jacob řekl:
"Můžem začít?"
"Jasně, jasně," odpověděla jsem.
Vytáhl na stůl štos papírů a jeden z nich položil přede mě.
"Toto je smlouva o pronájmu bytu, to musíš podepsat," pobídl mě.
"Přímo tady," řekl a přiložil prst na konec papíru.
"Jistě," načmárala jsem na volné místo můj rukopis.
"A tady musíš podepsat ještě pár smluv," podal přede mě další papíry.
Psala jak rychle jsem mohla, nikdy jsem neměla v oblibě podepisování.
"A teď mě poslouchej," řekl.
"Bydlím 2 ulice od tebe. Každé ráno bychom se mohli sejít u vchodu do metra, který je támhle," ukázal pestem na místo, které leželo na rohu ulice, "myslím, že ze začátku by se ti hodilo, kdybychom se takhle scházeli. Kdybys něco potřebovala hned se mi ozvi, jsem tu pro tebe."
"Děkuji Jacobe," pousmála jsem. Byla jsem ráda, že tu někoho mám. Někoho, kdo mi tu bude pomáhat.
"Promiň, ale už fakt musím. Chtěla jsem se jít totiž podívat na Oxford."
"Nechceš, abych jel s tebou?" Zeptal se.
"Jestli ti to nebude vadit, byla bych pro. Stejně se tady ještě moc nevyznám." Zasmála jsem se.
"Rád pojedu."
Oblíkli jsme se a vyšli z kavárny do londýnského ruchu.
"Teď půjdeme na metro a pak půjdeme jen kousek pěšky," řekl.
"Jasně, jdeme," prohlásila jsem.
Celou cestu jsme se jenom bavili. Poznávali jsme se čím dál víc. Čím dál víc se i líbil. Každé jeho slovo mě rozesmálo.

"Tak už jsme tady," řekl a ukázal na velkou budovu.
"Oxford," oněměla jsem.
Kývl hlavou.
"Děkuju, za všechno," objala jsem ho. Cítila jsem tu jeho úžasnou vůni.
"A teď pojďme, chci si ho trochu obhlídnout." Rozkázala jsem.
Vyrazily jsme po cestičce směřující k vstupu.

"Děkuju za dnešní den," řekla jsem, když jsme vylezli z metra v naší ulici.
"Já taky, opravdu jsem se bavil," usmál se.
Nastala chvíle ticha. Pršelo nám do tváře. Podívala jsem se mu do očí, právě teď byla ta pravá chvíle. Naše pusy se přibližovali čím dál víc. Každý věděl co nastane. Až se konečně naše pusy střetli. Krásný, nepopsatelný pocit, který trval pár vteřin. Takhle by to nešlo, musela jsem to zarazit. Odsunula jsem se od něho, ikdyž mě moje svědomí užíralo.
"Promiň, nemůžu -"
"Jo, jasně, promiň -"
"Musím jít, ahoj." Otočila jsem se a běžela pryč.
Až když jsem doběhla k hlavním dveřím, vytáhla jsem klíče a otočila se. Stál tam pořád. Kapky deště mu stékaly po tváři a on se pořád smál.
Otevřela jsem rychle dveře a vpadla do výtahu.
Tohle se nemělo stát. Nemělo. Znám ho jen den. Povídala jsem si sama pro sebe.
Když jsem vešla do bytu, shodila jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla do sprchy. Potom jsem se odlíčila a běžela se obléct do pyžama.
Pak jsem vlezla do postele a přikryla se dekou. Ještě pár minut jsem přemýšlela o Jacobovi. Potom mě ale spánek přemohl a já usla.

Budík mě opět vzbudil v 7.00.
Vylezla jsem z postele a šla si udělat ranní kafe. Mezitím jsem si opět připravila snídani. Během toho jsem ještě stihla zkontrolovat poslední události na Facebooku.
Potom jsem šla do koupelny a tam provedla opět mojí ranní rutinu. Oblečení jsem dnes vzala společenské. Triko, které jsem si zastrčila do kalhot. Kalhoty byly high-waisted džíny, které se mi obzvláště líbily. Přidala jsem k tomu jednoduchou bundičku, boty NIKE, kabelku a náhrdelník s "ležatou osmičkou."
A mohla jsem vyrazit. Řekla jsem si, že zavolat domů stihnu při cestě.
Otevřela jsem dveře a na zemi ležel puget růží. Vzala jsem ho do ruky a rozhlédla se kolem, jestli někoho neuvidím. V růžích byla zastrčená bílá obálka. Vyndala jsem jí a otevřela.

Mrzí mě to, Am,
nebuď na mě naštvaná!
Co dnes Starbucks 19.00?
Pokud přijdeš, beru to jako přijmutí mé omluvy.
Jacob xx.

Tohle bylo poprvé co to pro mě někdo udělal. Musím se přiznat, že mi při tom ukápla slza. A nejen jedna.

Takže tohle byla čtvrtá část. Možná trochu kratší, ale myslím, že i zítra a pozítří bych měla vydat další díly, tak se těšte!
Děkuji za každé votes, komentáře a nové čtenáře! Tím mě opravdu podporujete a přemlouváte, abych psala dál.
Někdo by mohl být tak hodný a napsat do komenáře co bych měla vylepšit nebo jestli se mu to líbilo, atd.
Děkuju a ahoj příště:))