One Big Problem (CZ!)

část 1.

"Vstááááávej!" řvala na mě sestra,která mi skákala po posteli.
"Zítra jsou Vánoce!" Ještě pořád řvala.
"A moje narozeniny," tiše jsem jí odpověděla.
Chvilku po mně ještě skákala, ale zřejmě ji to po chvilce přestalo bavit, tak seskočila z postele dolů a běžela pryč. Myslím, že jsem spala dál, protože si už nic jinýho nepamatuju. Vzbudil mě až budík s přednastavenou písní "Steal My Girl", ach jak miluju tohle ranní vstávání. Nandala jsem si na sebe župan a šla dolů do kuchyně.
"Dobré ráno," pozdravila jsem na celý dům.
"Dobré," odpověděla mi mamka.
"Co bude dnes k snídani?" Zeptala jsem se s křečmi v břiše.
"Omžželeeta" vykřikl bratr. Pro Joa znamenala "omžželeta" omeleta, zřejmě si to zapamatoval z dětství, protože to používá pořád. Mamka se dokonce obává, že to bude používat i v dospělosti.
"Jo(moje mamka občas říkala bráchovi pod přezdívkou "Jo"), je to omeleta," prohlásila mamka.
Vzala jsem si mléko a nalila si ho do skleničky, asi jsem v tomhle divná, ale já každé ráno musím pít mléko. Pak jsem si ho vzala ke stolu a otevřela notebook.
"Tak to teda ne, víš co si o tom myslím." Vyjekla na mě mamka. Asi jsem vám zapomněla říci, že moje mamka nesnáší veškerou elektroniku u snídaně/oběda/večeře. Táta se o tyhle věci vůbec nestará, tomu je to jedno, ale s mamkou se to nedá vystát. Je ráno a já mám hned pokaženou náladu. Co jsem komu udělala?
Po snídani si hned zaberu koupelnu i u nás totiž věčně panujou hádky, kdo a jak dlouhou tam bude. Já ale v tom většinou vyhrávám.
První si svléknu župan a pak i pyžamo a stoupnu si pod studenou sprchu. Dodá mi to energii a alespoň mám čas přemýšlet o věcech. Po opláchnutí si celé tělo usuším a zakryju ručníkem. Poté si vyčistím zuby a obličej namažu krémem. Když jsem s výsledkem spokojená, sáhnu po korektoru, následně řasence a rtěnce. Jsem zvyklá se nijak extra nemalovat, ale tyhle nezbytnosti nezanedbávám.
Potom si zajdu do pokoje, kde si vyberu oblečení. Pak většinou odcházím do školy, ale jelikož máme vánoční prázdniny, zůstávám doma. Proto si na sebe vemu domácí tepláky a svetr (viz. foto), protože jsem prostě typ na tohle domácí oblečení.
Až potom všem si konečně sednu na postel, otevřu notebook a ponořím se do světa Facebooku. Vydržím u toho setrvat až hodiny, dokud mě něco nepřeruší. Tentokrát je to zvonek.
"Jdu táááám," volá sestra a vyběhne z pokoje, řítí se dolů po schodech až k hlavním dveřím. Já jí běžím v patách.
Prudce zatáhne za kliku a otevře. Přede dveřmi stojí Mia, moje nejlepší kamarádka v mém životě.
"Mio!" vydechnu s úžasem a obejmu ji.
"Co tu děláš?" vyhrknu na ni.
"Ehm, chtěla jsem se tu stavit a popřát ti hezké narozeniny a k tomu tě taky pozvat na oběd," řekla mi.
"Já má narozeniny, ale až zítra" namítla jsem.
"Já vím, ale zítra už přece odjíždíme s rodinou pryč, tak jsem se chtěla s tebou rozloučit aspoň takhle," prohlásila.
"Aha, jasně tak pojď dál, jen se převlíknu." Otočila jsem se a vyšla nahoru po schodech.
Otevřela jsem svůj šatník a dlouho jsem si vybírala co na sebe. Typické holčičí problémy. Nakonec jsem si vybrala úzké džíny, které mi zeštihlovali nohy, k tomu jsem dodala šedé triko (spíš to vypadá něco mezi trikem a svetrem, ale to je jedno), černé UGG, hodinky a kabelku jsem sladila do černé, na hlavu jsem si nasadila beanie VANS (vlasy jsem nechala rozpuštěné ) a všechno to zakončila červenou rtěnkou MAC (viz. foto)
Do kabelky jsem si nastrkala jen ty nejdůležitější věci, popadla jsem ji a šla za mamkou do pracovny.
"Pa a pusu mami, jdeme s Miou ven oslavovat moje zítřejší narozky." Políbila jsem ji na tvář a nedovolila jí tak vyslovit další slova.
S Miou jsme se stihli hodně rychle vypravit a vyrazit rovnou k autobusu. V obchodním centrum jsme si první zašli na oběd do nějaké japonské restaurace a až potom jsme vyrazili na nákupy. Ty, nám trvaly,tak jako typickým holkám, asi tak 5 hodin.
Domů jsem se vrátila znavená a urvaná. Ani jsem neměla náladu, abych si začla vybalovat věci, tak jsem si rovnou lehla do postele a usnula. Nic mě nevzbudilo a spala jsem tak až do rána.