Who I Am?

¦24¦ - Nová mise

,,Máte všechno, slečno Iris?"

Ano, slyšíte správně, už žádná agentka, ale jen slečna Iris.

,,Myslím, že ano." Naposledy jsem se rozhlédla po mém prázdném pokoji. Nikdy tady nebylo moc věcí, ale ten pohled mě malinko děsil. Prožila jsem tady celé dětství a teď, když už nejsem agentka, tak....

,,Tak to abychom šli." Doslova mě vyhnal z mého pokoje a zavřel dveře. Povzdechla jsem si. Někdy bych si přála, aby byl Fury soucitnější. Ale aspoň to mám za sebou. Možná, kdyby mě nevystrkal Fury, tak bych tam byla až do večera. Vzpomínky jsou zrádné, vždycky se kvůli nim zdržíte....Uhm...To je možná důvod, proč mám tolik krásných jizev...Prostě vzpomínky.

A ldyž už jsme u těch vzpomínek....

Včera jsem si šla koupit ledové kafe. Já vím, slíbila jsem Peterovi, že s tím přestanu, ale naposledy, slibuji! Všichni lidi se na mě divně koukali. Několikrát jsem si kontrolovala oblečení a zastavovala se snad u každé výlohy, abych zjistila, jestli nemám něco na tváři, na oblečení, nebo se jim jen nelíbí moje trochu rozdílné tkaničky. A pak za mnou přišel nějaký kluk, že se chce vyfotit.

Vrátila jsem se k Furymu se 3. hodinovým zpoždění. Nebyl úplně nadšený, ale já za ten hlouček lidí nemůžu. Nechtěla jsem je odstrkovat nebo je uspávat, tak jsem se s nimi vyfotila. Někdo mi dokonce řekl, že jsem fotogenická....Že bych přemluvila Petera, aby mě vyfotil? Vlastně mám jen pár fotek a všechny jako agentka a teď si můžu udělat nějaké normální, ne?

Ale víte, co je na tom nejhorší? Ne, Fury mě nevyhodil kvůli tomu, že jsem přišla pozdě. Ale nekoupila jsem si to ledové kafe! Chápete to? Zůstalo tam v tom stroji a smutně se na mě koukalo, jak odcházím. Nemohla jsem si ho koupit, protože jsem utratila poslední peníze za tužku, abych se lidem mohla podepsat.

Tady je aspoň vidět, jak moc hodná jsi. Ty ty lidi zachraňuješ, protože..viděla jsi toho chlápka, který skoro omdléval, když tě viděl a ty ses mu rychle podepsala? Zachránila jsi mu život!

Ne, ty nemůžeš být potichu, že?

Ne, protože tě musím varovat! Ty holky u toho módního obchodu si všimly, že máš jinou tkaničku! Víš kolikrát jsem tě na to upozorňovala? Říkám ti to pořád a..

,,Jste v pořádku, Iris?" Zvedla jsem pohled z tkaniček na Furyho, který se na mě koukal úplně stejně jako vždy. S kamenným obličejem. ,,Samozřejmě."Zalhala jsem. Kdo by byl v pořádku, když opouští celou svou rodinu. Ano, i Starka. Nikdo by to nečekal, dokonce ani já sama, ale bude mi chybět.

,,V tom případě." Ukázal rukou na cestu a já se s kufrem a krabicí v ruce vydala za ním. Věděla jsem, kam vede. Do jeho kanceláře, do Friťákovy ředitelny. A tam, kde vše začíná a končí....No dobře, většinou to je tak, že vás nejdřív unesou, pak s pytlem na obličeji převezou do jeho kanceláře a tam vám dají docela laciné kafe a zeptají se, jestli nechcete být agent.

Milé, že?

Koukala jsem na všechny ty agenty, kteří na mě smutně kývali hlavami nebo si dávaly ruce na pravou hruď, že mi vzdávají hold. Bylo to jako můj pohřeb. Já tady neznala nikoho, ale všichni mě znali jako jednu z nejlepších agentek, které kdy byly. Dokonce i Maria Hillová mi pokývala hlavou. Nečekala jsem to.

Prohlédla jsem si Furyho kancelář a než jsem se stihla podívat na výhled, dal přede mě papír. Papír z mojí nejhorší bývalou můrou. List padlých agentů. Podepsaný druhým ředitelem. I s razítkem. Několik vteřin jsem koukala na můj obrázek, který byl přilepený k papíru a hned pod tím tučně moje jméno.