Who I Am?

Epilog

,,Opravdu je chcete všechny?"

,,Ano," odpověděla jsem prodavačce v obchodě.

Stojím pořád s kufrem a krabicí v obchodě s oblečením. Sice jsem sem původně nechtěla jít, ale můj otravný hlásek mě donutil.

,,Takže to budou žluté tkaničky, hnědé, zelené, 2x šedé, 3x černé, 2x bílé....." Začala vyjmenovávat dlouhý seznam. Jen jsem nad tím kývala hlavou. Konečně jsem si šla koupit tkaničky. Několik kusů tkaniček.

Zaplatila jsem a před obchodem si sedla na lavičku, kde jsem si je staré tkaničky vyměnila za nové. Koukala jsem se na boty a můj hlásek měl pravdu. Lepší pocit neznám. Připadala jsem si, jako bych se celá změnila. A za to můžou jen dvě nové tkaničky.

Měla bys mi začít víc věřit. Protože hádej co...Mám pravdu! A vidíš, jak to vypadá úžasně?

Zakroutila jsem nad tím hlavu a nasadila si sluneční brýle. Dostala jsem je od Tonyho na rozloučenou. Na bocích byl viditelný potisk Stark industries, tak mi to až tak moc ve skrytí identity nepomohlo, ale aspoň si lidi víc všímali těch brýlí než mě.

A jak jsem šla s tím kufrem a krabicí v ruce po ulici, míjela ostatní lidi namísto agentů a nastoupila do subwaye místo do nějakého letadla ze Shieldu, tak jsem si přišla konečně volná.

Můžu se rozhodnout pár dní jen spát, bez jakýchkoliv misí. Můžu být šťastná nebo smutná bez toho, abych se přetvařovala.Nebo můžu jít konečně do kina, na pouť, na únikovou hru nebo jen tak do obchodu a kupovat oblečení, které nepotřebuji. Nebo říct na Flashe všechny lumpárny, co provedl.

Můžu zkusit tolik věcí, co jsem nezkoušela. Zkusit hrát na hudební nástroj, naučit se malovat nebo třeba jezdit na skateboradu.

Můžu dělat cokoliv.

Teď jsem jen já s kufrem a krabicí. Bez domova, bez rodiny, bez potíží a se spousty novými možnostmi. Jsem naprosto volná. Jsem Nová já.....a necítím se tak jen kvůli tkaničkám.

A když už jsme u toho domova a rodiny...Ty všechny věci, které chci zkusit, nebudu dělat sama. Protože teď právě mířím domů. Je to zvláštní domov a spíš tam budu pár dní na víc, než si na to všechno a hlavně na sebe, jako obyčejnou holku, zvyknu, ale věřím, že jednou se tam budu cítit jako doma.

Vystoupila jsem ze subwaye s úsměvem na tváři, který mě neopustí ještě hodně dlouho. musela jsem projít pár tmavých uliček a zastavila jsem se u jedné. Byla to ta ulička, kde jsem pochopila, že Peter je můj parťák a nikdy mě neopustí.

Jen jsem se zasněně chvíli koukala na místo, kde jsem před několika dny zhroucená seděla. Když jsem ještě nevěděla, co a kde chci být a jaký chci mít život. Koukala jsem se na to místo s úsměvem, protože přesně to už teď vím.

Překonala jsem sama sebe a posunula se dál.

A taky jsem úplně všechny nezklamala. Jsem přece jediná padlá agentka, která své místo může dostat zpět. A jsem na to hrdá.

.........

Vešla jsem do dveří a do výtahu. Vyjela jsem až na patro, kde má moje nová rodina dům. Ten útulný a voňavý dům, bez šedých zamotaných chodeb a pracujících lidí.

Zastavila jsem se přede dveřmi a chvilku na ně koukala, než jsem zaklepala. Za těmi dveřmi je jen dům. Jen obyčejný dům.

Otevřely se dveře a mně se na chvíli zastavilo srdce. Vykoukla na mě tvář usmívajícího Petera a hned za ním May, která doslova zářila radostí. Moje nová rodina.

,,Tak....Vezmete do rodiny úplně obyčejnou holku?"

A je tady oficiální konec knížky. Skoro brečím ;( Ještě Vám později napíšu informace a moje rozhodnutí a velké poděkování!

Doufám, že vás tento příběh bavil! :D

Hezký den♡♡♡