Zvláštní společnost

21.

Nevím, co si o mně Mitchel myslí, ale já mám paměť stejně velkou jako akvarijní rybička.

Kapitola neprošla korekcí.

Vypnula jsem obrazovku svého počítače a složky, které jsem si chtěla vzít sebou domů jsem vložila do tašky. Následně jsem si ji přehodila přes rameno a zhasla malou lampičku, kterou jsem měla zapnutou na svém stole, abych lépe viděla na ty malá písmenka, která mi po pár hodinách začala utíkat. Ještě pár let a budu si muset pořídit brýle. Sbohem bezstarostné vidění, vítej neustále zapomínaní, kam jsem ty zpropadené brýle položila.

Palcem a ukazováčkem jsem si protřela oči. Na bříšcích prstů jsem ucítila zbytky řasenky, ale v  tuto hodinu už mi bylo opravdu jedno, že budu vypadat jako mýval, když si ji rozmažu, hlavně že ulevím očím. S výdechem jsem opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Poupravila jsem si popruh, který jsem měla na svém pravém rameni a vydala se směrem k výtahu. Zrovna jsem míjela kancelář Firtové alias šedovlasé příšery, když mě odchytla Mitchel. Překvapením jsem několikrát zamrkala, když mě oslovila. Pokaždé jsem byla překvapená, že ji tady ještě vidím. Hlavně po tom, co málem předvedla na výroční oslavě. Nejspíše jsem čekala, že se každým dnem její místo vyprázdní. Očividně jsem jí ale křivdila a Mitchel byla talentovanější a schopnější pracovník než jsem si myslela.

„Scarlett," oslovila mě a já zastavila. Předtím než pokračovala si stoupla od svého stolu a rukama si urovnala černou přiléhavou sukni. Mlčení se prodlužovalo, když si rukou zajela do teď už blond vlasů, které si před nedávnem nechala odbarvit, a když si narovnala papíry před sebou na stole.

„Co potřebuješ?" byla jsem nedočkavá. Dneska jsem měla všeho už po krk. Jediné na co jsem se těšila bylo to, jak si lehnu do postele a do zítřejšího rána nevstanu. Teď mi ale tento plán pomalu ale jistě kazila blondýna přede mnou, jelikož se nebyla schopná vymáčknout, co po mně chce. 

„Firtová je tento a příští týden na mimo kancelář. Mám ti, ale vyřídit, že jak se vrátí, tak chce, aby ses za ní stavila."

„A to mi říkáš teď? Dva týdny předtím než dojede?" nechápala jsem. Možná to bylo tím, že jsem dneska už opravdu jela na výpary a nebo opravdu nedávalo smysl, proč mi o tom teď říká. Nevím, co si o mně Mitchel myslí, ale já mám paměť stejně velkou jako akvarijní rybička. Šance, že si budu pamatovat, že mám za dva týdny zaklepat na dveře šéfové je asi stejná, jako že si vzpomenu, co jsem včera večeřela. Nulová. 

„Já jsem pouze posel," zvedla ruce a posadila se zpátky na svou jezdící židli. Povzdechla jsem si, stačilo jenom pár slov a já jsem nejenže byla zmatená, byla jsem ale i otrávená. Mitchel ale naši konverzaci už měla za uvařenou,protože se znovu začala věnovat věcem na monitoru svého počítače. Nemohla jsem tedy nic namítat a ani se snažit z ní dostat nějaké informace.Se slovy hezkého zbytku dne jsem  tedy pokračovala ve své cestě k výtahu doufajíc, že mě už nikdo a nic nevyruší.

Po dnešní eskapádě s Donou a teď s Mitchel jsem se nemohla dočkat své nově povlečené postele. Ve výtahu jsem si vybírala, který seriál si pustím před spaním. Při cestě domů jsem plánovala, jak si o víkendu uklidním byt, jelikož to už byla potřeba, a při cestě po schodech nahoru jsem doufala, že ani jedna z těch chlupatých příšer za bytovými dveřmi nic nezničila. Už při odemykání mě vítalo hlasité mňoukání a když jsem je otevřela, tak jsem měla, co dělat, aby Erinye neproběhla pod mýma nohama. Dneska se mi už opravdu nechtělo hrát na honěnou s malým kotětem. Byla jsem ale rychlejší a tak místo toho, aby vyběhla z bytu ven, tak se zastavila před mou nohou a poslušně začala couvat, když jsem vcházela do bytu. 

Tašku i s papíry, jsem odhodila do kouta místnosti a nepřemýšlela nad tím, že bych si z ní měla vzít alespoň mobil.  Neudělala jsem ani dva kroky od dveří, když se na ně ozvalo tiché zaťukání a Erinye zastřihala ušima. Vycítila druhou šanci dostat se do zakázaného území. Někam, kde to ještě za dobu svého krátkého pobytu nestihla prozkoumat. Opravdu jsem se ale dneska nechtěla nahánět s čtyřnohým kotětem po schodech. Sehnula jsem se tedy a pravou rukou ji zvedla. Nejprve nesouhlasně zakňučela, ale pak mě vzala na milost a začala okusovat prsty, kterými jsem ji držela. 

Druhou rukou jsem otevřela dveře za kterými stála Kirsty. Před obličejem mi zamávala s kostýmkem, který si ode mě včera půjčila a pozdravila mě. Svou dceru nechala nejspíše u sebe v bytě, jelikož její dveře naproti mě byly otevřené. 

„Jak to šlo?" zeptala jsem se jí a vzápětí sykla, když se Erinye s chutí zakousla do mého ukazováčku. Zpražila jsem ji pohledem, který říkal, aby toho nechala. Neměla jsem, ale předpokládat, že malé kotě pochopí mé pohledy a náznaky, protože pokračovala v útocích na mé nebohé prsty.  

„Uvidíme. Znáš to. My se vám ozveme," sklopila zrak. Bylo mi jí líto. Nevypadala, že by z toho dnešního pohovoru měla dobrý pocit. Stála přede mnou nahrbená bez sebemenšího náznaku radosti. Nejspíš to opravdu nešlo dobře. Souhlasně jsem tedy zamručela a kývla hlavou. Co k tomu dodat? Štěstí jsem jí popřála už tolikrát, že by to teď byly už jenom prázdná slova. 

„Tak uvidíme," řekla jsem nakonec. Chtěla jsem jí pozvat dál, ale bylo mi jasné, že by odmítla. Poděkovala jsem jí tedy za vrácení kostýmku a rozloučila se s ní. Zrzavou kouli jsem ihned po zavření dveří položila na zem a zhodnotila škody, které napáchala na mé pravé ruce.  Dnešek opravdu nebyl dobrý pro nikoho z nás, pomyslela jsem si.