Zvláštní společnost

o9.

  „Zavřela jsem oči a napočítala do tří"

Kapitola neprošla korekcí.

„Prosím! Naši ji nemůžou hlídat každý den. Jenom dneska. Prosím, já jsem venku sama nebyla ani nepamatuji a už mi hrabe z toho, že musím chodit do práce a z práce. Prosím, moc tě prosím," snad jsem nikdy neviděla Kirsty tak naléhat. Divila jsem se, že ještě neklečí s rukama na hrudi.

Byl pátek večer a já jenom počítala s tím, že si pustíme film, otevřeme si víno a budeme komentovat dění v televizi. Opravdu jsem nečekala, že se Kirsty u mě zjeví s prosíkem, abychom šly ven. Dnes byl jeden z mála víkendů, kdy si Hailey vzali její prarodiče a Kirsty toho chtěla očividně využít.

„Nechceš si radši opravdu pustit nějaký film?" nebylo tajemství, že kluby a podobná zábava nebyla můj šálek čaje. Kirsty zase na druhou stranu ráda vypustila páru tím, že se hýbala do rytmu hudby, že zpívala tak, že další den nepromluvila ani slovo a podobně. V těchto chvílích by nikoho nenapadlo, že je to matka tříleté holčičky. Připadal jsem si stará na takovou zábavu. Už mi nebylo dvacet, bylo mi přes dvacet a i když jsem mohla znít jako stará baba, tak já se těším na večery, kdy nemusím chodit ven a nic nedělat. Kirsty, ale byla pořád v některých chvílích duší puberťák. Což mi velice komplikovalo život. 

„Prosím!" spojila ruce a nahodila pohled štěněte. Byla jsem sice spíše kočičí žena, ale jejímu štěněčímu výrazu nešlo říct ne.

Proto jsem teď stála v riflích a tričku před vchodem do jednoho z barů, které se v Yofferu nachází. Hlava mi dunila už jenom z toho, že jsem stála před onou budovou. Bylo asi jedno kolik toho dneska vypiju, protože mě stejně bude bolet hlava. Buď z oné hudby nebo z kocoviny.

Kirsty zase vedle mě natěšeně přešlapovala z jedné nohy na druhou a pokyvovala hlavou do rytmu. Pokud se tak dalo nazývat dunění, které se ozývalo v pořád stejném časovém úseku. Pomalu jsme se dostávaly stále blíže ke vchodu a já se už docela těšila, až vejdeme dovnitř a já nebudu muset stát venku ve frontě.

„Jsem ráda, že jsme konečně někam vyrazily," radovala se Kirsty a já musela nakonec i uznat, že jsem částečně ráda. Pokývla jsem hlavou a znovu udělala krok dopředu, když dovnitř klubu pustili další skupinku lidí.

 „Už se pomalu blížíme," zněla zase o trochu víc nadšeně a já se tentokrát musela už opravdu zasmát.

„Hele, mamino. Uklidni se. Zníš až moc nadšeně na to, že máme v plánu si dát pár drinků, zatancovat si a odejít," její rozradostněný obličej nahradil naštvaný výraz. Kirsty opravdu neměla ráda, když jsem jí nazývala maminou, ale pokaždé se potom uklidnila.

„Někdy mě pořádně štveš, víš to?" zakroutila hlavou a pravý koutek se jí zvedl do úsměvu. Pokrčila jsem rameny a tentokrát se postavila ke dveřím, jelikož jsme byly na řadě my se vstupem a po tom, co jsme zaplatily poměrně drahé vstupné, jsme vešly do úzké chodby.

 Dunivá hudba začínala dostávat nějaký tvar a já pomalu rozeznávala písničku, která hrála v posledních pár měsících snad v každém rádiu. Kdybychom byly v nějakém dramatickém filmu, tak by přišel záběr na to, jak pomalu procházíme vedle sebe přes onu úzkou uličku. Já bych ve svých džínách a tmavém tričku pohodila krátkými vlasy, abych docílila alespoň nějakého efektu. Možná bych zatřásla hlavou, aby se jednotlivé pramínky okolo mé hlavy roztancovaly.

Kirsty by zase ve svých světlých džínách a košili se trochu při kroku zhoupla aby onen dramatický efekt zastihl i ji. Pravou rukou by si vjela do vlasů a odhodila si je mimo obličej. Hudba by hrála do našeho kroku. Tohle ale žádný film nebyl, takže nebylo ani překvapení, že žádné kamery na nás namířené nebyly, žádné dramatické pohazování vlasů se nekonalo a taky jsme v oné chodbě nebyly samotné.

Musely jsme obcházet nejeden oblizující se pár, který si to div nerozdával opřený o zeď. Je fakt, že se někdy chovám starší vůči svému věku, ale tohle mě opravdu nikdy nebralo a ráda o sobě mám mínění, že mám nějakou hrdost, kterou nechci vyměnit za jednu nekvalitní zkušenost o zeď v klubu.

Naše putování přes uličku přišlo brzy ke svému konci a my se ocitly v místnosti plné lidí. Tak trochu zaraženě jsem sledovala masu lidí, kteří se vlní do rytmu hudby. Opravdu jsem dlouho nikde nebyla, protože tohle mě opravdu zaskočilo. Kirsty na druhé straně reagovala poměrně rychle a zatáhla mě za loket k jednomu z barů.

Opřela se o pult a čekala, až si nás někdo všimne. Já si mezitím vylezla na stoličku, která stála opuštěná vedle mě. Nohy se mi houpaly ve vzduchu a já si znovu připadala jako malé dítě, které nedosáhne na zem. U baru si nás zatím všimli a Kirsty něco objednala. V tom hluku jsem jí ale nerozuměla ani slovo, takže jsem jenom sledovala, jak se její rty pohybují se slovy a jak barman přikyvuje, že rozumí.

Mezitím, co jsme čekaly na své pití, tak jsem se rozhlédla po okolí. Znovu jsem se rozhodla, že prozkoumám onu hromadu kroutících lidí a to byla chvíle, kdy jsem si všimla známé osoby, která se v onom davu kroutila. Zavřela jsem oči a napočítala do tří. Bylo mi totiž jasné, že když je tu ona kroutící se osoba, tak tu bude i druhá, která mě posledních pár dní pronásleduje nejenom v práci ale i ve snu.