Zvláštní společnost

23.

„Dona neplnila své povinnosti a hledala problémy tam, kde neměla. Může být ráda, že ji jenom vyhodili."

Kapitola neprošla korekcí.

„Blbá ženská, že moc řvu. Já nejsem ta, která si v jednu ráno rozhodne pochodovat po celém bytě v podpatkách, abych zbudila celý dům. Kdybych řvala alespoň hodinu a ne dvě minuty. Tupaňa jedna," mumlala jsem si pod nosem hned, jak jsem za tou slečinkou ze shora zavřela dveře, „já ti ukážu bordel, náno jedna."

„Mohl bys jít. Fakt nemám náladu s tebou řešit takovou prkotinu. Očividně mi nevěříš a já to chápu, proč bys taky měl?" Vztek mě pomalu přecházel a místo toho jsem se začala cítit unaveně. Měla jsem toho dost. Začalo se na mě svádět něco, s čím jsem neměla nic společného a nebavilo mě se neustále obhajovat. „Jsem unavená. Jdi už!"

V ruce mi tepalo a při pohledu na spálené místo jsem si už teď dokázala představit, jaká radost bude, až se mi začnou dělat puchýře.

„Pochop mě. Já si můžu myslet cokoliv. Vždyť ty ses k nim neměla ani dostat, tak jak to že tvé jméno v tomto hraje roli?" K odchodu se zřejmě nechystal.

„Mě se ptej. Na tuhle otázku se snažím najít odpověď už od doby, co jste to na mě začali házet!"

Studená voda nebo led by mi mohly dopomoci od té otravné bolesti ruky. Vytáhla jsem tedy sáček ze skříně a natáhla se k mrazáku nad lednicí, ze kterého jsem si vzala dva kousky ledu. Zabalila jsem je do sáčku a ten si obmotala okolo ruky. Bylo to nepříjemné, ale asi lepší než nic.

„Nikdo na tebe nic nehází. Hele," odmlčel se „Donu vyhodili, byla to její nerozvážnost, neměla to dělat, byla její povinnost se o ty papíry postarat. Je velice nepravděpodobné, že vyhodí i tebe, nad tím nemam já a ani nikdo jiný kromě tvé šéfové vliv. Nebyly to smlouvy za několik milionů, spíše nedůležitá smlouva. Jde tady ale o to, že se ty papíry někam ztratily a možná, kdyby po nich teď nezačal někdo pátrat, tak by se na to ani nepřišlo. Bohužel se tak stalo. Já bych tady správně neměl ani být. Vždyť ke mně by se to ani nemělo dostat. Byla to jenom náhoda, že jsem byl u toho, když se to řešilo. Taková prkotina by se k nám nahoru stejně ani nedostala." Poslední část řekl polohlasem, snad abych mu nerozuměla. Pokud ale nechtěl, abych to slyšela, tak by to neřekl vůbec. Působiví monolog, který stejně ničemu nepomohl.

„Takže kvůli této prkotině Donu vyhodili?" Neodpustila jsem si teď poznámku já. Pokusila jsem se založit si ruce na hrudi, ale to jde překvapivě těžko, když je jedna obmotaná v sáčku ze kterého kape a já nechci mít na triku velkou mokrou skvrnu.

„Dona neplnila své povinnosti a hledala problémy tam, kde neměla. Může být ráda, že ji jenom vyhodili."

To se mi snad zdá, pomyslela jsem si. Nebyl tady ani půl hodiny a měla jsem z něj hlavu velkou jako balón. Už mě ne jenom bolela ruka, ale i tříštilo v hlavě. Bylo to jak na houpačce. V jednu chvíli mě obviňuje, jako bych byla největší zločinec a vrah od doby Jacka Rozparovače, a v další minutě mi řekne, že se vlastně nic neděje. Kdyby se nic nedělo, tak z toho není takové haló.

„Kanea, já mám hlad, jsem unavená, bolí mě hlava. Opravdu si myslím, že bys měl odejít." Pokusila jsem se ho ještě jednou přesvědčit. Marně. Na mé naléhání nedbal.

„Já tohle nemyslím zle. To víš, chtěl jsem ti jenom pomoct." Tohle bylo to, co mi nesedělo. Proč by mi chtěl pomoct? Jak dlouho se známe? Mohla bych říct měsíce, ale dohromady by to sotva dalo pár dní. Co najednou ta potřeba se o mě zajímat? Nemůžu ani říct, že mi vysílá zmatené signály, protože on doteď nevysílal nic!

Na tady tohle už jsem stará. Nemůže si jenom tak z ničeho nic přijít, seskočit si ze svého života na vysoké noze a požadovat po mně, že se mu mám svěřit, jako starému známému ze školy. Takhle to nefunguje, vždyť my dva jsme něco mezi cizinci a milenci. My jsme prakticky cizinci, co se viděli bez oblečení. Ne, že bych na to byla zrovna hrdá, ale je to pravda.

Následující pár minut se pokoušel k tomu tématu vrátit. Opakoval vlastně jedno a to samé dokola, nic nového. Já mu zase opakovala, jak jsem unavená a vyháněla ho, jak to jenom šlo. Kdo by čekal, že bude tak tvrdohlavý. Byly jsme jak dva zaseklé gramofony, já opakovala to svoje, on zase to své. Athéna, která mezitím vyšla z ložnice, musela být určitě pobavená z našeho opakujícího se dialogu.

Oddechla jsem si, když odešel. Nemohla bych říct, že ne. Nikdy jsem se tak netěšila na studené těstoviny, jako právě teď. Sáček, teď už s rozmrazenou vodou skončil v umyvadle a hlava mě přestala bolet o trochu míň.

Kdybych tehdy ale tak věděla, co se na mě v následujících dnech chystá, kdybych měla alespoň tušení, kdo celou dobu číhal před mým bytem a co zítra bude kolovat po internetu. Asi bych nešla, tak brzo spát.