Luck or bad luck? [dokončeno]

#1 "Zábava právě začíná."

Vánoce. Zasněžený New York. Všude voněla horká čokoláda, punč a spousta jídla. V každém obchodě hrála nějaká vánoční koleda, z každé strany jiná. Člověka z toho trochu bolela hlava, ale přece se nemůže zlobit, když jsou ty Vánoce!

Stála jsem na střeše jednoho z mrakodrapů s punčem z jednoho ze stánků pode mnou a udiveně pozorovala rozzářené město, které žije nočním životem. Člověk si připadá jako Batman nebo Spiderman, ale co už.

Když jsem dopila, rozhodla jsem se jít dolů. Otočila jsem se a zarazila jsem si při zjištění, že za mnou celou dobu někdo stojí. Srdce mi bušilo čím dál rychleji a já jsem zděšením nemohla ani dýchat. V tu chvíli mi bylo jasné, že dívat se po večerech na horory asi není nejlepší nápad. Neznámá osoba se začala pomalu přibližovat a já jsem ve stejném tempu začala couvat. Najednou jsem byla až na samotném okraji střechy. Ten někdo se začal přibližovat rychleji. Vytřeštila jsem oči a rozklepalo se mi celé tělo. Podívala jsem se dolů a když jsem se otočila zpátky, ten člověk stál asi metr ode mne a díval se do země. Najednou zvedl oči a řekl klidným hlasem: "Jdi spát." Začala jsem křičet a on vytáhl kudlu a chtěl mi ji vrazit do srdce. Nevěděla jsem co je horší. Jestli spadnout z několika desítek metrů dolů na beton, nebo se nechat napíchnout nějakým psychopatem. Udělala jsem krok vzad a spadla dolů.

Nechápu jak, ale dopadla jsem na plachtu nějakého venkovního sezení z jedné restaurace. Bohužel jsem pak spadla na zem a nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se křečovitě nadechnout. Seběhlo se okolo mě několik lidí a já jsem se snažila ze sebe dostat nějaké slovo, že třeba někdo zavolá záchranku. Všichni na mě ale jenom udiveně zírali a v tu chvíli mě popadl takový vztek, že jsem z posledních sil zasyčela: "Pomozte mi," a omdlela jsem.

Probrala jsem se v nemocnici a přede mnou stálo několik doktorů a nějaké sestřičky. Všude byla spousta světla. Mžouravým pohledem jsem se na ně podívala a jen se zeptala: "Kde to jsem?," přičemž mě píchlo u plic.
"Jste v nemocnici. Spadla jste ze střechy a zlomila si žebro, které se zapíchlo do vaší levé plíce. Byla jste několik měsíců v kómatu."
"A co je za den?"
"31. července."
Wau, půl roku v hajzlu. Pecka...
"Odpočítejte, za chvíli si pro vás přijedou, uděláme ještě nějaká kontrolní vyšetření."

Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Měla jsem v hlavě tolik otázek. Byla jsem zmatená a vyděšená. Asi po půl hodině se mi to povedlo.

Najednou na mě někdo začal mluvit. Pomalu jsem se začala probouzet. Stál vedle mě zdravotní bratr a připravoval mě na převoz. Jeli jsme na rentgen a ještě na nějaká jiná vyšetření, která absolutně netuším proč a co a nic, ale když to musí být.

Odvezl mě zpátky na pokoj a já se snažila zase usnout. Probudila jsem se s pocitem, že se na mě někdo dívá. Vedle mé postele stála nějaká postava. Otevřela jsem oči, byl mi celkem povědomý. Najednou promluvil:
"Dlouho jsme se neviděli. Posledně jsi vyvázla, ale teď nemáš kam utéct."
Hned jsem věděla, že to byl ten psychopat ze střechy. Začala jsem panikařit a hledala zvonek na sestru. Když jsem ho našla, ten muž vytáhl nůž a uřízl ho. Začaly mi téct slzy. Věděla jsem, že je to můj konec, ale ještě víc mě ubíjel pocit toho, že s tím nemůžu nic dělat.
"Prosím ne...," začala jsem prosit o život.
"Zábava právě začíná."