Luck or bad luck? [dokončeno]

#3 - Něco mezi námi je.

Pokoj se vylidnil, až na policistu. Po pár minutách jsem usnula, cítila jsem se bezpečněji. Probudila jsem se, ale oči jsem měla stále zavřené. Cítila jsem něčí dech na mém krku. Zrychlil se mi tep. Slyšela jsem šepot u mého ucha.

"Víš lásko, mě se jen tak snadno nezbavíš."

Prudce jsem otevřela oči a chtěla jsem ječet, ale než jsem to stihla, dal mi před ústa hadřík s nějakou zapáchající tekutinou a já upadla do hlubokého spánku.

Když jsem se probudila, byla jsem v tmavé místnosti na nějakém kovovém stole, který hrozně studil. Nemohla jsem se hýbat, ale připoutaná jsem nebyla. Ani jsem nechtěla vědět, co se mnou dělal, když jsem byla mimo.

"Konečně jsi se probudila. Na začátek chci říct, že se jmenuji Clark, měla by jsi si mě pamatovat. Vyhodila jsi mě od konkurzu. Vzpomínáš?"

Clark? Vyhodila jsem hodně lidí, ale žádného Clarka si nepamatuji.

"Abych tě uvedl do obrazu, testujeme novou drogu a potřeboval jsem nějakého pokusného králíka a ty se na to perfektně hodíš."

No dělá si srandu? To né, já nechci být nějaká zfetluška sedící na nádraží v roztrhané bundě na kartonové krabici, žebrajíc o peníze na další dávku.

"Neboj se, ven se už nedostaneš, to ti můžu slíbit," řekl a dlouze mne políbil na rty.

Od muže jeho vzhledu mi to nevadilo, byl to přesně můj typ, ale jeho povahy již ano. Jedno se mu ale musí nechat, měl krásně vlhké rty. Když se odtáhl, mé rty toužily po pokračování.

Odešel za dveře a nechal mě v pokoji samotnou. Pořád jsem se nemohla hýbat, takže v celém pokoji bylo hrobové ticho, že by člověk slyšel spadnout i špendlík. Díky tomu jsem slyšela, že si tam Clark s někým povídá. Snažila jsem se co nejvíce zaposlouchat.

"Sakra Jacobs, už zase jsi po ní lezl? Měl by jsi přestat s našimi subjekty navazovat jakékoliv vztahy, může se nám to vymstít!" řekl naštvaně neznámý muž.

Clark Jacobs! No jasně! To byl ten ožrala, který vpadl na casting a začal na všechny křičet.

Všechno do sebe začalo pasovat.

"Ježiš Georgi klid, mám to pod kontrolou, jen si chci trochu užít. Zasloužím si to snad ne?!"

Proboha nebavte se o mě jako o věci, mám taky city!

Pomalu jsem se začala hýbat. Trochu jsem se protáhla a sedla jsem si na stůl, na kterém jsem byla položená. Pořád jsem na svých rtech cítila ty jeho. Najednou zazvonil budík, trochu jsem leknutím nadskočila. Otevřely se dveře a oba vešli dovnitř. 

"Ták Jessie, je čas na další dávku!" poukázal George.

"Né, prosím né, já nechci!" začaly mi po tvářích téct slzy.

"Buď hodná holčička, přece nechceš dělat potíže ne?" zašeptal Clark do mého ucha.

Mírně jsem zavrtěla hlavou. Začal mě žádostivě líbat. Naše jazyky spolu začaly zápasit a já si přišla jako v sedmém nebi. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo by uměl tak dobře líbat. George se na nás otráveně podíval, protočil oči a odešel z místnosti.

Naše 'líbačka' trvala několik dlouhých minut a já doufala, že to nikdy neskončí. Po chvíli se odtrhl a mě popadl hrozný smutek. Díky světlu nad námi jsem si ho mohla prohlédnout do nejmenšího detailu. Chvilku jsme udržovali oční kontakt, pak jsem se neudržela a přitáhla jsem si ho k sobě a začala ho líbat. Ano, je pravda, že jsem kvůli němu spadla ze střechy a ano, bodl mě do břicha, ale měl něco v sobě. Věděla jsem, že uvnitř takový není, že je v něm něco dobrého a to mě na něm přitahovalo. A ještě k tomu měl naprosto okouzlující modré oči, do kterých mu padaly jeho světle hnědé vlasy, upravené do vysoce módního střihu. Jako třešnička na dortu byly jeho svaly, rýsující se pod těsným tričkem. Někomu jako on nejde tak lehce odporovat.

V nejlepším nás vyrušil George.

"Hele dětska, nechcete si to nechat na jindy? Máme ještě nějakou práci," zabručel George.

"Prosím, já to nechci." podívala jsem se prosebně na Clarka.

"Promiň, ale nemůžu jinak." zašeptal Clark.

Položil mě na stůl a vpíchl mi do žil nažloutlou tekutinu hustější konzistence. Políbil mne na čelo.

"Dobrou noc lásko," našeptal mi do ucha.

Pousmála jsem se a začala jsem usínat. Stále nade mnou stál a díval se mi do očí.

Něco mezi námi je, cítím to! I na něm jsem zpozorovala změnu a nemůžu říct, že by mi to vadilo. Nevím, jestli mám štěstí, nebo smůlu, protože jsem se do něj zamilovala. Nechtěla jsem, aby se to stalo, ale stalo se.