Luck or bad luck? [dokončeno]

#11 To si ze mě děláš...

Doplazila jsem se až k posteli, vzala si vodku a opřela se o ní. Byla jsem vysmátá jako feťák po dávce, ale vůbec mi to nevadilo. Pak už si pamatuji jen jak jsem flašku dopila a položila ji vedle sebe a probuzení v nemocnici s příjemně nepříjemným překvapením.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a na židli vedle lůžka jsem uviděla Clarka s odřenou tváří a monoklem. Díval se po pokoji a když si všiml, že se na něj dívám, prudce vstal a chytil mě za ruku. Ukřivděně jsem se na něj podívala.

"Co tady děláš?" zavrčela jsem.

"Já...ehm, já... já jsem se o tebe bál. Když jsem se dozvěděl, že si v nemocnici musel jsem za tebou přijet. Chybíš mi."

Sundala jsem jeho ruku z mé a odtáhla se.

"Odjeď. Nic tu pro tebe není. Odejít bylo mé rozhodnutí a byla bych ráda kdybys ho respektoval," řekla jsem chladně.

"Prosím, nenuť mě k tomu. Jsi to jediné na čem mi v životě záleží!"

Otočila jsem se k němu zpátky a chvilku si ho prohlížela. Bylo mu v očích vidět zoufalství. Nevěděla jsem co mám dělat, co říct. Mám být s ním nebo ne? Chci s ním být, ale zároveň mu nechci ublížit.

"Co se ti stalo?" zeptala jsem se zmateně.

"To je dlouhý příběh," odsekl.

"Chci ho slyšet!"

"Nechci tě tím zatěžovat."

Měla jsem jasno. Bylo to kvůli mě.

Podíval se na mě svýma krásnýma psíma očima a klidně zašeptal:

"Zůstaň se mnou."

Váhala jsem. Když jsem ovšem viděla jeho oči, věděla jsem, že on je to co mi v životě chybí. Rozhodla jsem se tedy.

"Jen když mi slíbíš, že se nebudeš prát," pousmála jsem se.

Jen se smál a řekl: "Dobře, když si to přeješ."

Sedl si zase vedle mě a povídali jsme si, pak už musel odejít. Pořád jsem na něj myslela. Nevěděla jsem, jestli to co jsem udělala bylo správné, nebo jsem ho raději měla nechat jít. Nikdy jsem v ničem neměla tak nejasno jako teď.

Když jsem odcházela z nemocnice Clark už na mě čekal venku opřený o auto s velkou kyticí rudých růží. Když mě viděl oči se mu rozsvítily a s úsměvem od ucha k uchu se mi vydal naproti.

"Jak jsi věděl, že je mám ráda?" usmála jsem se když mi podával kytici.

"Dlouhá story," řekl s úsměvem.

Chytil mě za ruku a odvedl k autu. Mile mi otevřel dveře a za mnou je i zavřel. Obešel auto, sedl si na místo řidiče a s falešným španělským přízvukem se zeptal:

"Kam to bude señora?" a zvedl jedno obočí.

Začala jsem se smát. Pak jsem jemně pokynula hlavou a co nejelegantněji jsem prohlásila:

"Domů, señor."

"Dobrá volba, mon chéri."

Zarazila jsem se, "Počkej! Tak si španěl, nebo francouzs?" a začala se smát.

Když mu to došlo, začal se smát také.

Dojeli jsme domů a Clark mi opět otevřel dveře od auta i od domu. To už jsem si myslela že gentlemani vymřeli. 

Vešla jsem dovnitř, pod schody klečela služka s kartáčem v ruce drhnoucí něco z koberce. Trochu mě to překvapilo. Po bližším prozkoumání jsem došla k tomu, že to byla krev.

"Co se tu stalo?!" zakřičela jsem vyděšeně a otočila se na Clarka.

"Teď na to není vhodná doba," řekl Clark, přišel ke mě a objal mě. Jeho objetí jsem neopětovala.

"Kdy jindy bude vhodnější chvíle než teď?" podívala jsem se na něj ukřivděně.

"Pojď nahoru," zašeptal a tlačil mě do schodů. 

Po prvotním odporu jsem se podvolila a odešla nahoru. 

Když jsme byli v ložnici, všimla jsem si další krve u mé postele. Bylo to přesně tam kde jsem seděla. Pamatuji si na to. Clark zavřel dveře a já se na něj podívala se slovy: "Řekni mi sakra co se tu stalo!"

"Dobře, sedni si na to."

Sedla jsem si na postel, Clark si sedl vedle mě.

"Myslím, že si nezapomněla na to, co se stalo v New Yorku."

Jen se přikývla. Jak by se na to vůbec dalo zapomenout?!

"Lékaři zjistili, že jsi byla v důsledku toho těhotná a pádem ze schodů si potratila."

Rukama jsem si přikryla pusu a skrz prsty a se slzami v očích jsem ze sebe nedostala nic jiného než: "To si ze mě děláš prdel...!"