Luck or bad luck? [dokončeno]

#19 Přízrak z minulosti

Naposledy jsem se na něj usmála a odešla. Co mám udělat? Jak mu mám dokázat, že mi může věřit? Že bych ho nikdy nezradila? Nejspíš jsem teď já ta, která potřebuje nějaký maják, a to opravdu velký.

Druhý den jsem se vrátila v téměř nikotinové euforii. Cestou jsem vykouřila skoro celou krabičku - dodávala jsem si sebevědomí. Bylo mi zle, ale zároveň mi bylo všechno jedno, byla jsem připravená na cokoli.

Podívala jsem se do Clarkova pokoje a George opět stál před jeho postelí. Nemůže se na to prostě vykašlat a odletět zpátky? Protočila jsem očima a otráveně vešla.

,,Zdravím."

,,Oh, ahoj Jess," usmál se zaskočeně Clark.

,,Mohl bych s Vámi na chviličku mluvit?" zeptal se George.

,,Jistě," odpověděla jsem a vyšla ze dveří s Georgem v patách.

Dveře se zaklaply a on spustil.

,,Co jsi mu řekla?!" vyjel na mě George.

,,Nic jsem mu neřekla!" zakřičela jsem na oplátku.

,,Nelži!" procedil skrz prsty a vrazil mi facku dostatečně velkou, abych se svalila na zem. Držela jsem se za tvář, slzy mi vhrkly do očí.

,,Nic jsem mu neřekla ty kreténe!" zaryla jsem do něho svůj vražedný pohled a postavila se.

,,Tak mi vysvětli, jak je možný, že všechno ví?"

,,Jak jako ví? Jak by se to mohl dozvědět..?" uhnula jsem zmateně pohledem.

Následovala další facka a já opět skončila na zemi. Ze rtu mi stékal proužek krve, který jsem palcem elegantně setřela. Beze strachu jsem se opět postavila. Věděla jsem, čeho všeho je George schopný, ale zároveň jsem věděla, že ho odtamtud během několika sekund vyvedou. Jen jsem se usmála při pohledu na dva členy nemocničního personálu, kteří se k nám svižným krokem blížili.

,,Táhni do prdele..." řekla jsem s naprostým pohrdáním v hlase a úsměvem na tváři. George se na mě nechápavě podíval a napřahoval ruku, aby mi mohl dát další facku. Jenže jeho ruku zarazil jeden ze zřízenců.

,,Stačilo!" zakřičel ten, který ho držel. Druhý ho chytl za levou ruku a společně ho odváděli pryč.

Přiřítila se ke mně jedna ze sestřiček.

,,Pojďte, ošetřím Vás."

Jen jsem zakývala hlavou a následovala jí do ordinace.

,,Kdo to byl?" otázala se zvědavě.

,,Přízrak z minulosti," usmála jsem se. Úsměv mi spadl ve chvíli, kdy mi sestřička přiložila tampon s dezinfekcí ke rtu. Jemně jsem sykla.

,,Ošklivě jste se kousla, ale za pár dní to zmizí," usmála se.

,,Děkuji," úsměv jsem oplatila a vydala se směrem ke Clarkovu pokoji.

Ležel ve stále stejné pozici a díval se na mě.

,,Tak ještě jednou ahoj," pozdravila jsem a doufala, že nic neviděl.

,,Až se odsud dostanu, tak ho zabiju," zasyčel.

Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, co mu na to má odpovědět.

,,Nemusíš nic říkat, všechno jsem viděl."

No, tak to mi trošku nevyšlo.

,,Vykašli se na něj. Je to ubožák, nic víc," snažila jsem se ho uklidnit.

,,Nikdo nebude mlátit mojí přítelkyni."

,,Ještě včera jsi ani nevěděl, jestli mi můžeš věřit a najednou by ses kvůli mě chtěl prát?"

Podíval se mi do očí tak hluboce, až mi přejel mráz po zádech. Bylo v nich něco jiného, něco se změnilo. Nedávala jsem tomu příliš velkou váhu.

,,Co George myslel tím, že všechno víš?"

,,Včera, když jsi odešla, jsem přemýšlel. Snažil jsem si vzpomenout, na cokoli. Viděl jsem vás dva před očima. Ten moment, když jsi vešla do pokoje, vaše pohledy, vaše falešné úsměvy, měl jsem z toho špatný pocit. Jako by to takhle být nemělo. Vybavil jsem si pár momentů s tebou. Mám v hlavě pouze střípky, které nedávají smysl. Viděl jsem tebe, jak sedíš kdesi, na čemsi. Měla jsi na sobě jen Georgovo tričko a nepřítomně se dívala do zdi. Na tohle jsem se ho zeptal a v tom jsi přišla ty."

,,Jak víš, že to tričko bylo jeho?" zeptala jsem se, už jsem nebyla tak odvážná jako před chvílí. Ta vzpomínka byla stále velice čerstvá, navíc se na něco takového nedá zapomenout.

,,Dal jsem mu ho."

Otevřela jsem pusu ve snaze něco říct, ale neměla jsem co.

,,Potřebuji ty střípky nějak poskládat. Pomůžeš mi?"

Jen jsem přikyvovala se slzami v očích. Tohle bude dlouhá noc.