svět plný inkoustu

Nová práce, nový začátek

Tak jo, uhlazená sukně, v ruce desky, vlasy v pořádku ještě se otočím párkrát před zrcadlem a vyrazím do práce. Klíče. Kde jsou? To se mi snad zdá. Aha, jsou na stolku. Brýle mám. Mobil taky. Dobrá. Doufám, že mě přijmou. Oh do prdele mám spoždění.

(Autorka ukazuje své všední dny, kdy chodí do školy)

A tak to vlastně začalo. Úplně nová práce a nový začátek. Vyletěla jsem jak šídlo, ale musela jsem se vrátit, zapomněla jsem zamknout. Ježiši kriste já jsem ale střevo. Rychle zamknu, schovám klíček a letím do práce.

Běžela jsem jako o život, málem mně přejelo auto ale nějakým způsobem to proběhnu a letím do studia. Zastavila jsem se před ním. Chvíli okouzleně sleduju studio a pak si uvědomím, že jdu i tak pozdě. Doufám, že mě nikdo neseřve.

(Autorka si uvědomuje, že je tato scéna deja vu, ale nechává to tak, jak to napsala.)

Vejdu dovnitř a co se nestane. Všichni se na mě dívají jako myši. Ale co, já je nevnímám a letím nahoru po schodech. Jenže to bych nebyla já, abych nezakopla o schody. Ehm o poslední schod.

Všechny mé poznámky se rozletí do stran a já se je marně snažím rychle složit zpátky. Rozhlédnu se, ale to už se ke mě sklonil muž se smaragdovýma očima. Povzbudivě se usměje a podá mi zbytek věcí. Jenže když uvidí další papíry na podlaze, rozhodne se úplně. Nakonec si klekl a pomohl mi všechny papíry dát dohromady.

(další deja vu, které se stává častěji, než by si autorka přála)

„Já se vám moc omlouvám" Řeknu a zvednu se ze země. „Ale prosím vás, to nic nebylo." Řekne a podívá se mi do očí. Opravdu má zelené. „Ještě jsem vás tu nikdy neviděl a Joey neříkal, že by někoho chtěl brát. Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Sammy. Sammy Lawrence." Muž mi potřásl rukou a podíval se na mně zkoumavým pohledem.

„Já se jmenuji Lily. Ráda vás poznávám. Ehm nevíte kudy se jde do kanceláře k Joeymu Drewovy?" Zeptala jsem se, rychle se kolem rozhlížejíce. „Tam bych radši nechodil, stejně má pořád zavřeno a nikoho tam nepustí." Řekl a mávl rukou.

„Sammy, proč se ke své kolegyni chováš takhle?" Ozval se muž, středního věku, který k nám přišel velice rychlým krokem. Ale já jsem z něj cítila něco jiného než jen dobro. Ten jeho úsměv byl jako jedno velké divadlo a když mě stiskl ruku, doslova mi ji drtil.

„Mohla byste mi prosím dát své materiály?" Dodal a natáhl ruku. Já mu ukázala falešný úsměv a podala jsem mu desky. On se na mě podíval a začal je studovat. Nakonec vytáhl z desek pár papírů a zeptal se mě. „A tohle má znamenat co?" Ukázal je Sammymu a nakonec se otočil k dalšímu muži, kterého jsem si ani nevšimla.

„Slečno mohla byste vysvětlit kdo kreslil tyto kresby a kdo napsal tuto hudbu?" Zeptal se a otočil se na ty dva. „Henry ty jsi nic v ruce neměl a ty taktéž ne Sammy, nebo se snad mýlím?" Oba dva přikývli a on se otočil ke mě. „Tady v životopisu píšete, že hrajete na klavír, mohli bychom se o tom přesvědčit?" „Jistě. Hraju na klavír už od malička, sice to není nic slavného, ale ano." Dodala jsem a stále jsem se dívala do země.

Sammy mi posunkem naznačil, že bych s nimi měla jít a já šla. Netušila jsem, že to tu bude tak velké.

„Mohla byste nám něco zahrát slečno?" Zeptal se nevrle Joey a já měla chuť mu říct, co si o něm myslím. Nakonec jsem vše spolkla a došla jsem ke klavíru. „Masivní dřevo, výborná práce a určitě úžasně zní." Řekla jsem a sedla si.

Byla jsem trémou bez sebe, ale nakonec jsem se nakopla a začala jsem hrát. Hrála jsem to, co jsem cítila a to bylo zřejmě dobře, protože se všichni usmívali od ucha k uchu. Samozřejmě že Joey si hrál své vlastní divadlo, ale od ostatních jsem cítila, že to myslí opravdu.