svět plný inkoustu

Strach

Procházela jsem se po studiu a chystala jsem se ho opustit. Bolelo mě to. Bolelo to jeho. Bolest je všude.

Za mnou se ozvala jednoduché prásknutí s dveřmi a kdo jiný by měl s těmi dveřmi prásknout? Přece Joey Drew. Měl zase ten svůj úšklebek a já jsem měla chuť ho roztrhnout jako plakát, který byl od inkoustu. V jeho obličeji byla vidět z části bolest, ale on byl mistr v kamuflážích, proto jsem proběhla skrz zeď a nechala jsem ho tam stát.

Dostala jsem se do prozatím obývané části. Jakmile jsem se tam dostala, inkoust ze mě začal kapat, a aniž bych si to uvědomila, přeměnila jsem se zpátky na člověka.

Běžela jsem a nevnímala jsem své okolí, ani když jsem málem smetla Willyho, který vycházel z uličky.

Vyběhla jsem na ulici a co nejrychleji jsem se dostala domů. Zamkla jsem dveře a běžela si okamžitě sbalit. Když jsem se konečně sbalila, napsala jsem Henrymu dopis, který jasně říkal, aby jel za Lindou. Linda byla moje dobrá kamarádka a pokud jsem se nemýlila, tak si do té doby než jsem zmizela stěžovala, jak je Henry stále v práci.

Bylo na čase ukončit to zlo, co jsi udělal, Joey. Řekla jsem si pro sebe a vhodila jsem dopis do schránky. 

Za necelé 3 dny jsem se dokázala rozloučit s bytnou a sousedy. Dokázala jsem si taky sehnat lístek na vlak a už jsem jela neznámo kam. 

Tohle místo bylo peklo a já se rozhodně nehodlala vracet zpátky tam, kde sídlí on, Joey Drew, ten nejšílenější šílenec, kterého jsem mohla potkat.

Projela jsem asi 5 městy, než jsem dojela do onoho zapadákova, kde mě nenajde. Nemůže. Ubytovala jsem se na motelu, ale protože jsem byla šikovná, dokázala jsem si najít byt, ve kterém bych mohla bydlet dlouho.

Ale stále jsem měla strach, jestli mě nenajde a jestli se nestane minulost současností. Bála jsem se toho úsměvu a nechtěla jsem už nikdy slyšet ten jeho příšerný smích. Nedokázala bych se mu postavit.

O 15 let déle

Vyšla jsem z vysoké budovy, která mohla už podle výšky mít dobrých 30 pater. Sešla jsem schody a s úsměvem jsem vyšla směrem k mému domovu. Dostala jsem dobrý post a nemůžu si stěžovat, protože tak dobře zaplaceno bych nedostala nikde jinde. Dělám v animátorském studiu, které je docela slavné a navíc prosperuje.

Nejdřív jsem sem tam nosila kávu a svačinu, ale později si šéf všiml, že i já kreslím a tak jsem dostala velice hezkou práci. Dělám pozadí filmů a pohádek. Když říkám filmy, nemyslím jenom ty celovečerní pro rodiny jako je hledá se Nemo nebo Toy story. Dělám džungle a různé věci, které se nedají vytvořit v realitě.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a s velkým optimismem jsem odemkla dveře od svého bytu. Mezitím jsem se probírala poštou a snažila se, abych nezakopla nebo aby mi něco nevypadlo z mých nemotorných rukou.

Zula jsem si boty a vešla dovnitř. Poštu jsem odhodila na stůl, sundala jsem si kabát a šla si uvařit kávu. Když jsem si sedla ke stolu, moji pozornost upoutala velice stará obálka, respektive vypadala jako zašlá. 

Vzala jsem si ji do ruky a když jsem si ji dala k nosu, cítila jsem starý inkoust ještě používaný v dobách, na které jsem málem zapomněla. Otevřela jsem osudnou obálku a bála se co v ní bude. 

Už jen nadpis mého jména mi říkal, kdo ten dopis asi psal. A kdo jiný než sám pan Drew? Zaskočeně jsem odhodila onen dopis do koše a rychlým krokem jsem došla do svého pokoje. Zavřela jsem dveře a opřela jsem se o ně.

Klesla jsem na kolena a začala jsem se neuvěřitelně třást. Minulost mě dohnala právě teď. Proč se to všechno musí stát vždycky mě? Zvedla jsem se a posadila jsem se na postel. Po chvilce srdcervoucího ticha jsem si lehla a nechala jsem se unášet svými myšlenkami. 

Byla jsem zoufalá a přesto jsem věděla, že je tam něco, co mě přinutí čelit minulosti. Hlavou mi projelo jen pár vět a jedna z nich mi tam uvízla. Každý musí jednou čelit minulosti a pravdě, která ho duševně svírá. 

Nakonec jsem se po několika hodinách spánku a nervozity sebrala a udělala si svou oblíbenou kávu. Proboha. Zřejmě je to můj osud. Řekla jsem si, a vzala do ruky onen osudný dopis. Pomalu s napětím vytáhnu to, co je uvnitř té obálky. 

Drahá Lily,
Chtěl bych tě pozvat na menší sraz v našem malém městečku, kde jsi pracovala. Budou tam všichni. Byl bych velice šťasten, kdybys mohla přijít. 

Joey Drew

Roztřásla se mi ruka. Beru si teplejší oblečení a balím věci. Je načase jít kupředu a postavit se své vlastní minulosti. Nasedám do auta a vyrážím. Za tu dobu jsem si dokázala našetřit na slušný auto a už si to letím co nejrychleji k mému bývalému pracovišti.

Přijela jsem zhruba za čtyři hodiny, zaparkovala auto a vystoupila jsem z něj. Prohlédla jsem si pořádně celý objekt a jediné, na co jsem pomyslela bylo to, proč jsem nenastoupila do auta a nerozjela se zpět. Možná je načase uzavřít tuto starou kapitolu.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

Omlouvám se za zpoždění, vysvětlení je v mých konverzacích. Nicméně musím dodat, že jsem tuto kapitolu měla rozepsanou minimálně měsíc a trvalo mě, abych se vůbec dokopala k dopsání této kapitoly. Děkuji za tolik ohlasu a za podporu mé tvorby. Pokud máte nějaké dotazy, či je vám něco nejasné, nebojte se obrátit na mě v komentářích. Stydím se za tak dlouhý interval od vydání poslední kapitoly, ale nová kapitola je už konečně tady.

                                                                                                                     Vaše Agentka 0070