svět plný inkoustu

zatlučené dveře

Jako každé ráno jsem vycházela ze svého bytu a když jsem přišla do práce, tak mě seřval Joey, že jdu pozdě. Přišla jsem přesně na minutu. A to je asi špatně. V ruce schovával prášky, ale to mi bylo jedno. Byla jsem jako malá holka. Chtěla jsem brečet, ale místo toho jsem zvedla poslední střípky své vlastní hrdosti a šla dál. Zřejmě jsem neměla, ale já jsem se nezajímala o následky. Kdybych věděla, co se stane.

---

Roky plynuly a s tím i Henry odešel. Odešel za rodinou a Joey to odnášel těžce. A protože mu odešel přítel,  odnášeli jsme to všichni v celém studiu opravdu tvrdě. I Sammy se změnil. Předtím se občas na mě usmál, ale teď je zamlklý a nedokážu z něj dostat ani jeden pořádný úsměv.

Všichni jsme se změnili. I já a to už je co říct. Wally si s Tomem víc a víc nedokáží říct, že mají nějaký problém a když na to přijde řeč, tak se hádají. Je to neúnosná situace, která by možná potřebovala pro celé studio udělat v jednom sále kroužek. Doufám, že chápete, co tím myslím. Sue je smutná stejně jako Sammy a mě tahle bezvýchodná situace začíná ničit a unavovat.

Když už jsme u těch bolístek, tak myslím, že to Joey s těmi prášky přehání a mě se to přestává líbit. Většinu práce co dělal Henry přehodil na mě, takže já nemám žádný volný čas a většinou trávím ještě po práci čas ve studiu.

Slyšela jsem, že studio má problémy s finanční stránkou, což se postupně projevuje i na našich výplatách. Nicméně se Joey nevzdá jen tak toho příšerného stroje. Sammy stále vyhání ostatní hudebníky ze sálu a pak tam dělá bůh ví co. Ale začínám se bát o zdraví ostatních a hlavně o své.

Všude začíná propouštět inkoust a Tom s Wallym už nestíhají ani opravovat ty děsné trubky. Myslím, že se vše otáčí v neštěstí a že je to hlavně Joeyho chyba. To on na všem trvá a nechce si připustit svou chybu. Slyšela jsem, že z toho stroje vyšla nějaká velká obluda. Prý to připomínalo Bendyho, kterého kreslím, ale bylo to vysoké a podle některých ostatních spolupracovníků to Joey zavřel, zamknul a poté prý zatloukl ony dveře, aby tam nikdo nemohl.

A tak tu žiju s dalšími pracovníky 15 let. Myslím si, že Henry odešel kvůli Joeyho stylu a kvůli tomu, co říkal a jak se projevoval. Někdy si myslím, že může být i šílený. Sue už tu není. Nezpívá a nedabuje Alice Angel. Místo ní nastoupila Allison, která je taky milá. Dole navíc začínají stavět Bendyland. Určitě to bude moc hezké místo. Když už mluvíme o místech, tak některá jsou nepřístupná a nikdo tam nechodí. Nikdo neví proč je Joey zavřel, ale nebudu to rozebírat.

Jak už jsem řekla, přišla jsem přesně na minutu. Přesně. Nevím v čem byla chyba, ale už zase řval, jak to, že chodím pozdě. Poslední měsíce na mě řve pořád.

Už jsem si tak nějak zvykla, ale dneska mě to nějak zvedlo a já jsem měla chuť na něj taky křičet. „Vážně si myslíte, že můžete všechno, když jste majitel!?" V tom se zastavil ve svém rozjetém vlaku plném urážek. Chvíli nad něčím přemýšlel, ale já jsem se o to nezajímala.

„Vážně si myslíte, že můžete buzerovat do nekonečna celé studio? Mě nebaví pořád poslouchat vaše nadávky a kecy o tom, že máme zrychlit a dělat víc. My už jedem na poslední paliva. Nemám sílu už dál poslouchat lidi, kteří jsou unavení a kteří se nedokáží ani pořádně usmát!" Mezitím co já jsem vybouchla jak bomba se kolem nás shromáždilo téměř celé studio.

Všichni se na mě dívali s obdivem a údivem. Bylo to vidět v jejich očích a já si jich všimla až po pár sekundách. „Víte co? Chci vám něco ukázat. Někoho představit." Řekl po pár minutách ticha. Já se na něj podívala jako na zjevení, ale on už mě chytil za ramena a ostatním řekl. „Nemáte snad nějakou práci?"

Šli jsme dlouho a v některých částech studia byla dokonce tma. Měla jsem strach. Ale nechávala jsem ho zapadnout do těch největších hlubin mého myšlení. Všude se ozývali zvuky a škrabání na zeď. Bylo to strašidelné. Všude poházené věci a inkoust tekl po stěnách. Šli jsme snad celou věčnost.

Došli jsme k dveřím. Byly to zatlučené dveře. On vzal opatrně šroubovák a vyšrouboval hřebíky. Odhodil obě prkna na stranu a z kalhot vytáhl klíče. Chvíli je přehraboval a zkoušel ten, který by sedl do zámku. Po pár minutách se mu to podařilo. Odemkl dveře a řekl. „Čeká jen na tebe." Popostrčil mě dovnitř a hned jakmile jsem byla uvnitř místnosti, zabouchl dveře, zamkl a pak už jsem slyšela jen kladivo.

Dobře. To zvládneš. Proč by ale zamykal dveře, které by potom zatloukl? To nedávalo smysl. Ale má v tomhle studiu vůbec ještě něco smysl? Na co staví ten stroj? A proč všude byly věci a po zdech tekl inkoust? Proč jsem slyšela ty hnusné zvuky? Zdálo se mi to, nebo ne? Tohle se mi prohánělo v hlavě.

Stála jsem ve velké místnosti. Nebo ne? Bylo jich tu víc. Něco jako oddělení a všude bylo docela šero. „Halo? Halo!" Zakřičela jsem do toho ticha. Z koutu se ozvalo zavrčení. Otočila jsem hlavu, ale opravdu tu bylo šero, takže jsem nikoho neviděla. Udělala jsem čelem vzad a pak mě napadlo, že jít ke dveřím je úplná blbost. Dokončila jsem onu otočku a byla jsem čelem ke zdi.

„Prý tu mám někoho potkat." Řekla jsem a přiblížila jsem se ke zdi. Ta věc začala vrčet a tak jsem začala sahat na zeď naproti dveřím. Mohla bych najít spínač a zapnout světlo. Nic. Čím víc jsem se blížila k té věci v rohu, tak tím víc začala vrčet a já začala cítit inkoust na svých rukách.

Nakonec jsem tu věc nepokoušela a šla zpátky do prostřed oné místnosti. Byly tu další dvoje dveře, ale ty jsem zkoušet nezkoušela. Obrátila jsem se na podpatku a zamířila ke dveřím. Když jsem držela kliku tak jsem se natáhla a šáhla na levou zeď. Teď jsem cítila něčí dech přímo na svém krku. Pomalým pohybem ruky jsem stáhla ruku zpět a on odešel.

Nemělo to zřejmě cenu, protože kdybych rozsvítila, tak by mě to rozsápalo. Sedla jsem si ke dveřím a řekla jedno slovo. „Ahoj." Slyšela jsem kulhání a ona záhadná postava si sedla téměř vedle mě. Sice jsem se bála, ale chtěla jsem, aby mě někdo podpořil a dal mi odvahu. Jenže nikdo kromě té bytosti tu nebylo. Byla mi zima a tak jsem si nakonec lehla a začala potichu brečet. Byla jsem tu sama a zřejmě mě tu nikdo nenajde.

Nakonec jsem usnula. Nevím jak, ale když jsem se probudila, tak na mě byla nějaká věc. V té tmě jsem rozpoznala deku. Promnula jsem si oči a sedla jsem si. „Dík moc." Řekla jsem a zabalila jsem se ještě víc do deky.

Vedle mě byl papír. Zvedla jsem ho a na něm i v tom šeru rozpoznatelná slova Můžeš rozsvítit, pokud se nebojíš a nebudeš křičet. Zvedla jsem se, ale jak jsem byla zabalená do přikrývky tak jsem o ni zakopla a spadla na zem. „To se mi stává docela často." Řekla jsem jako by nic, ale spadla jsem na ruku, která mi začala víc a víc bolet.

Nakonec jsem rozsvítila. Nic se dlouhou chvíli nedělo, ale potom se rozblikala světla a mě oslepilo ostré světlo. Rychle jsem si přikryla rukou oči a čekala, až si na světlo přivyknu. Slyšela jsem i od něj, jak ho světlo oslepilo a jako reakce na světlo přišlo zavrčení.

Než jsem si na světlo zvykla, trvalo to déle než obvykle. Zřejmě jsem tu byla dva nebo dokonce tři dny. Jakmile jsem odtrhla ruku ze svých očích uviděla jsem něco, co mě opravdu vyděsilo.

V rohu byla postava. Zřejmě cítila, že se na ni dívám, proto se napřímila i když seděla. Když jsem uviděla jeho hlavu, myslela jsem si, že to nemůže být pravda. Byl to Bendy, ale zvláštní.

Postavil se, protože doteď seděl. Viděla jsem jak kulhavým způsobem došel ke mě. Měla jsem strach, ale nedala ho na sobě znát. Stoupl si hned přede mě, takže jsem mohla cítit jeho dech. Celý byl od inkoustu a i tak jsem ho cítila. Voněl jako staré papíry a inkoust. Jako knihy. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo.

Otočil se a na zeď napsal, ať zhasnu. Nechtěla jsem si ho znepřátelit, proto jsem zhasla. Byla jsem unavená a vystrašená, že na mě zaútočí, ale i tak jsem nějakým záhadným způsobem dokázala usnout. Myslela jsem si, že to je nemožné, ale nebylo.