Ledové Srdce (Elsa, Jack Frost)

Kapitola II

'Mám na tebe prosbu Elso., začala pomalu. Červenala se jako čerstvě vykvetlá růže.

'Jakou?, odpověděla jsem jí bez nějaké emoce.

'Já a Hans se budeme brát a chtěli by jsme tvé požehnání., začala se smát od ucha k uchu a střídala pohled ze mne na Hanse. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt.

'Co tě to napadlo Anno? Vždyť se znáte pár hodin!, začala se ve mně vařit krev.

'Ale já ho miluju! Proč to nemůžeš pochopit? Nikdy nic takového nezažiješ tak proč mi to kazíš?, Vypadala jako by se každou chvíli rozbrečela.

'Královno Elso vím...., začal Hans. Jenže než to dopověděl začala jsem řvát přes celou místnost.

'Nevezmeš si ho Anno! Neznáš ho dost dlouho na to aby jste se mohli brát!, Okolo mne se začala dělat modrá aura z které vystřelily temné stíny a začaly mne obklopovat.

Probudila jsem se celá zpocená. Rychle jsem se koukala okolo sebe jestli to bylo skutečné nebo ne. Po chvíli když jsem se uklidnila, vstala jsem z postele k balkonu. Ještě byla tma a mně už se spát nechtělo. Přešla jsem ke skříni a převlékla jsem se. Sešla jsem dolů a udělala si snídani. Když jsem dojedla sedla jsem si na gauč z ledu přehozený modrou dekou a přemýšlela jsem. Po chvíli jsem spadla únavou do hlubokého spánku.

Naštěstí se mi žádný sen nezdál. Probudilo mne jemné ťukání na dveře. Rychle jsem se vzbudila plná adrenalinu a naděje. Je to Jack? Říkala jsem si v duchu. Přešla jsem ke dvěřím a otevřela je. Okolo nikdo nebyl. Chvilku jsem se koukala na práh. Vyjít nebo zůstat? Kousla jsem se do rtu a chvíli přemýšlela. Ledovým střevícem jsem stoupla do sněhu který zakřupal. Krásný zvuk. Bez dalšího váhání jsem ušla pár kroků. Zastavila jsem se a vychutnávala si to okolí. Zavřela jsem oči, natáhla ruce. Po chvíli rozíjmání jsem oči otevřela a srdce se mi sevřelo. V dálce jsem viděla Annu. Nebyla sama. Rychle jsem se rozběhla zpět do paláce. Prudce jsem zavřela dveře. Chvilku jsem je držela a pomalu jsem začala brečet.

Za sebou jsem slyšela kroky. Pomalu jsem se narovnala a otřela si slzy. Někdo mne chytl za rameno. Byla studená. Příjemně studená.

'Teď není vhodná doba na návštěvu. Musíš odejít., ruka sjela z mého ramene.

'Co se děje? Proč nemůžu?, vyptával se se strachem.

'Nic o tobě neboj, Nemusí tě to zajmat,. zavrčela jsem na něj ze vzteku ikdyž jsem to tak nemyslela.Tiché kroky se vzdalovaly až utichly.

 Dlouhé minuty jsem čekala než se ozvaly rány. Rychle jsem se rozběhla na schodiště. Mávnutím ruky jsem dveře otevřela. Vešla jen Anna.

'Elso? ... Jsi tady? To jsem já, Anna., váhavě mne hledala. Nadechla jsem se a vyšla jsem jí na oči. Když mě uviděla rozzářila se. Utíkala za mnou. Chtěla mne vidět a obejmout.

'Elso! Jsem ráda že tě vidím. Já..chtěla bych se ti omluvit. A přišla jsem tě požádat aby ses vrátila., sklopila zrak. Bylo mi jí líto ale nemohla jsem nic udělat.

'Anno, také by se ti ráda omluvila. Ale nevrátím se. Já patřím sem., Koukla jsem za sebe a tam uviděla Jacka. 'Je mi to líto., chytla jsem se zábradlí. 'Měla by si jít., otočila jsem se k odchodu.

'Počkej! To nemůžeš! Musíš se vrátit. Celá naše země je pod ledem a sněhem.,

'Nemůžu Anno., rozběhla jsem se po schodem. Za sebou jsem slyšela její křik a klapání střevíců.

'Prosím,Elso. Konečně mám sestru. Celé ty roky jsem jí neměla. Prosím, chci s tebou být. Nechci být bez tebe. Já-já bez tebe neodejdu., chytla mne za ruku. Já ucukla. Trhalo mi to srdce ale musela jsem.

'Anno, jedině tady jsem svobodná a udržím svoje emoce v klidu. Nikomu tu neubližuju a myslím že všem to vyhovuje., Najendou se váha mé klidnosti změnila a přešla na stav naštvanosti. Ani nevím jak nebo proč.

Anna ke mně přišla a obejmula mne. Ze vzteku jsem jí od sebe magií odtrhla. Vylekaně na mne pohlédla a svírala si hruď. Celé její zrzavé vlasy zbělaly. Ze dveří k ní přiběhl nějaký mladík. Pomohl jí vstát. Objevila se okolo mne aura. Byla jsem celá vystrašená co jsem jí udělala. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jen jedno slovo.

'Královno Elso..,

A bylo to. Máchnutím ruky jsem okolo sebe udělala ledovou barikádu. Když jsem si uvědomila že jsem jim mohla ublížit, zhroutila jsem se na ledovou podlahu.

'Běžte, běžte odsud pryč! A už se nevracejte!, vyhrkla jsem se slzamy v očích. Nic jsem neviděla. Jen jsem slyšela bouchnutí dveří. Schoulela jsem se do klubíčka a dál jsem brečela.