Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

1* kapitola

Lilly

Byla jsem ještě vlče, když se to stalo. Máma mi často říkal, jaké to byly časy. Jak to bylo temné, jak se bál, že už nikdy neuvidí tátu. Před spaním mi vyprávěl, jaké to bylo, když se snesli na drakovi, který přemohl jejich nepřítele, který byl silnější než všichni vlci ve všech smečkách, jednou ranou. V jednu chvíli bylo po boji a i po drakovi. Žasla jsem nad sílou draků, a chtěla vědět víc. Ale podle Mámy byl Garmoth poslední drak. Zmizel stejně, jako se prý objevil.

„Ještě si nasaď tohle, ať je vidět na první pohled čí jsi," usměje se na mě máma a lehce zaprská, když si musí stoupnout na špičky, aby mi dal do vlasů sponu, která má brož se znakem Lilie, která se potom, co jsem byla darována měsícem, stala symbolem našeho rodu. „proč jsi tak vysoká?" zakroutí se smíchem hlavou. „ Sluší ti to," usměje se a dá mi dlouhé hnědé vlasy, které se mi lehce kudrnatí, za ucho. „musím za ním, počkej u dveří." přikývne. Jen kývnu hlavou a jen se zahledím do zrcadla, a ještě si urovnám černé dlouhé šaty. Povzdechnu si, když ten pudr, co mi dala Kersee nepomáhá a já mám kolem nosu, pod očima a na tvářích samé pihy. 

Nakonec se ještě upravím a srovnám si brož a rozejdu se z pokoje. Klapot mých bot je slyšet po tiché chodbě. Dnes je neslušné mluvit. Nikdo si nedovolí promluvit v chodbách. Dojdu před dveře a chvíli čekám. Ze schodů na konci chodby sejde Kersee, má nádherné, ale decentní černé šaty a postaví se před dveře, které začne začarovávat. Jen se na mě v pozdravu usměje, ale úsměv jí hned opadne a několikrát zrychleně zamrká. Vykouzlí kouzlo a otevře dveře, které před námi otevřou nádherný most v městě, o kterém mi Máma už od malička říkal, že je město králů, ale není tomu tak proto, že by zde vládli, ale protože zde odpočívají. Postupně začne přicházet celá smečka, která se za ta léta prostřídala, změnila a rozrostla. Všichni se narovnají a sklopí hlavy, když se ozvou dveře. Jediné dveře, které vydávají vždy ten stejný zvuk. Smutný a roztřesený. Všichni se zadíváme na konec chodby, po které se rozejde Luna. Všichni uhnou na stranu, aby mohl projít až k nám. Za ním jde táta s mámou.

„Ahoj, Lilly." usměje se na mě, když ke mně dojde. Má kruhy pod očima, jako vždy tento den, je celý bledý, ale nikdo nemůže popřít, že je nádherný. Jen přikývnu na pozdrav, neboť jen Luna a Alfa můžou v takový den mluvit. Kihyun se postaví ke dveřím jako první a všichni se lehce ukloníme, když se ozvou poslední zvuky kroků. Jen očkem střihnu k vysokému chlapci, který se k nám rozejde. Nervózně těkne očima po všech vlcích. Bože, to je blbec, i jeho kroky jsou cítit nejistě. Zvednu k němu oči a beze zvuku na něj zavrčím a zpražím ho pohledem. Polkne, ale nakonec ustálí svůj krok a dá mu víc síly, aby byl cítit dominantněji. „Moc ti to sluší, Yanchen." usměje se Kihyun, když všichni zvedneme hlavu a upraví mu vázanku na krku. Yanchen jen přikývne a pak se jako první rozejdou po malebně zdobeném Gránském mostě, který vede do sídla naší smečky. Cestou se k nám připojují, z různých mostů a koutů sídla, další a další vlci, dokud není celé město pohlcené v černé. I vesničané mají černé oblečení. Vlajky vlají černě a Kihyun se tak tak drží, aby nevzlykal. Všichni to cítíme. Všichni sdílíme stejný smutek. Zatímco začnou bít Gránské zvony, tak se rozejdeme do královské zahrady, kde dojdeme na jedno specifické místo. Nejnádhernější místo na zemi. Kolem jsou vysázené vrby, které magií čarodějek byly začarované, aby jejich listy hráli modrou a bílou barvou, za plotem, který udává hranici tohoto místa je vodopád, který začarován líně snáší vodu dolů do malého jezírka, které pokračuje cestou do města. A před ním jdou tři nádherně tesané sochy. První veprostřed je socha vlka, který majestátně stojí a hledí v před. Vedle něj po jeho pravici je socha vlka, který leží na zemi, zatímco vzhlíží k nebesům a poslední socha po levici je socha vlka, který majestátně stojí a má přední packy položené na vytesané skále, jakoby chtěl stoupat k nebesům...ke kterým také vzešel. Kihyun k soše dojde a pohladí ji po čumáku.