Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

8* kapitola

Yanchen
Když jsem vběhl do tátova pokoje a viděl mámu...jako by se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Jako by se zastavil celý svět. Třeštím oči a natahuju k mámě ruce, ale jako bych byl paralyzován. To...to ne. To je to poslední, co mámě po tátovi zbylo. To přece nemůže být pravda. Hned si k němu kleknu a snažím se ho hladit po zádech, aby se mu ulevilo, samotnému se mi oči zalévají slzami. Promiň, tati. Mrzí mě, že jsem nedokázal dodržet své slovo. Selhal jsem.
"Yanchen, vezmi Kihyuna pryč...," dojde ke mně Kersee a položí mi ruku na rameno. Projede mnou nepříjemný pocit, děsí mě, když vidím v jejích očích slzy. Hned přikývnu, snažím se potlačit vlastní slzy. Vezmu mámu do náruče a jdu s ním pryč, zatímco mi pláče a vzlyká v náručí. "tohohle mu dej čichnout, až ho položíš do postele." zašeptá s třesoucím hlasem a ještě mi podá lahvičku. Přikývnu a snažím se být silný, ignoruji své slzy a vezmu si do rukou lahvičku. Jsem k ničemu, tak moc jsem k ničemu. Pevně k sobě mámu tisknu, zatímco ho nesu do naší chaty. Ticho mezi námi a ticho lesa přerušují jen máminy vzlyky...třese se mi srdce, když cítím v jeho vzlycích tolik bolesti. Jako by mi jeho bolest měla rozervat mé vlastní srdce. Ani nejsem schopný cokoliv říct, nejsem schopný slova, protože vím, že není slov, jenž by mu teď mohli pomoct.
Položím ho do postele a hned mu dám čichnout obsahu lahvičky, sám vzlyknu, když máma do vteřiny usne. Setřu mu slzy a zakryju si dlaněmi obličej. Po pár vzlycích se zvednu a jdu ven k tátovu hrobu, kde padnu na kolena. Není mi to nic platné, ale i tak se vzlyky šeptám, jak moc se omlouvám. Já měl mámu chránit, vždycky tu byl pro mě, vždycky, ale já...nedokázal jsem ochránit ani to poslední, co mu po tátovi zbylo. Moje vzlyky a slzy neutichají, ani když slunce pozvolna zapadá a vystřídá ho na obloze měsíc. Pevně objímám studený kámen jako bych čekal, že mi dá odpuštění jakého žádám. Tohle...tohle si nemůžu nikdy odpustit. Když vím tu hořkou pravdu, když vím, že...Kersee už nemá nic, čím může mámě nahradit tátův pach.
"Yanchen...," chvíli mi trvá, než procitnu a uvědomím si, že na mě někdo mluvil. Otočím se na Lilly a setřu si slzy, i když mi hned po tvářích stečou nové. "mrzí mě, co se stalo...ani nevím, co říct." sama vzlykne a dojde ke mně. Sedne si ke mně k tátovu hrobu a já to nevydržím a obejmu ji. Znovu začnu šeptat, jak moc mě to mrzí...jak moc...jak moc jsem chtěl mámu chránit, jaký jsem sobec...jak moc dobře vím, o máminé bolesti, co v sobě celý ten čas nese...jak jsem bláhově přistoupil na jeho hru, že všichni budeme dělat, že nevidíme jeho trápení. Jak hrozný syn ještě dokážu být? "Nic z toho není tvoje vina, Chennie, nemůžeš si takové věci dávat za vinu..." vážně se na mě zadívá. "všichni to děláme...všichni se tváříme, že je všechno v pořádku, když není. Všichni jsme sobci...ale zároveň to děláme pro to, že jsme beznadějní...všichni víme, že Luně nemáme, jak pomoct...můžeme se snažit sebevíc, i ty, ale...nikdy mu nenahradíme Lorda Lim...nikdy a ničím. Lásku, kterou cítil s ním...pocity, které Luně dával...mu může dát jen on...nikdo z nás mu ho nedokáže nahradit...proto se všichni tváříme, že to nevidíme, protože...nemůžeme mu nic dát...nemůžeme slepit jeho srdce, nemáme čím zaslepit díru v jeho srdci...je to...je to tak nefér." začne Lilly plakat a já ji obejmu. Má pravdu, v každém slově má pravdu.
Až skoro nad ránem se vrátím do chaty. Lehnu si na sedačku a jen zavřu oči, neumím si představit, že bych měl teď jen tak poklidně spát. Přece jen se ale mé myšlení na chvíli vypne a já zaberu.
"Ne, prosím." Uslyším vzdáleně hlas a celý se ve spánku zatřesu. "Ne, prosím, nevím, co chcete, ale já nic nevím." ozve se znovu a naléhavěji. Celý sen doprovází strach, neuvěřitelná bolest a šílený strach a úzkost. "Pomoz mi, prosím." ozve se znovu. Procitnu a vytřeštím oči. Co to bylo...dezorientovaně se dívám kolem sebe. Pamatuji si jen útržky...vypadalo to jako nějaké vězení. Co to...co to mohlo být...

///

Mámin stav se začal zhoršovat. Lehké nevolnosti začali střídat stavy na omdlení...a moje srdce a myšlenky nedokázal nikdo utěšit. Nikdo. Ani Minhee. Ani Lilly. Nikdo. Vidím, jak se mámě z očí ztrácí jiskra...jak je mu zle, i když se snaží vypadat v pořádku.
"Je mi to líto, Yanchen," zašeptá Kersee, když za ní přijdu. "nemám...nemám mu, jak pomoct...všechen pach, co po Changkyunovi zbyl...všechen už je vypotřebován. Tohle...je ten nejslabší koncentrát, co mám a...víc už nejsem schopná udělat, je mi to líto," vzlykne, když mi do ruky podá lahvičku a pevně moje ruce sevře. "nevím, co se stane...nenávidím se za to, že nedokážu nic udělat, ale nejde to, promiň." vzlykne a já se snažím být znovu silný. I přes to, jak moc to bolí a i přesto kolik slz mi stéká po tváři. Nezmůžu se na nic víc, než jen na to, že bolestně přikývnu.
Vyjdu ven z Kerseeina pokoje a najednou se mi zamotá hlava. Chytím se za srdce a musím se opřít zády o zeď. Obraz před očima se mi zatmí a já najednou cítím strach. Obrovský strach, bezmoc...jak se mi svírá srdce, že mám chvíli strach, že mi pukne. Hned se rozběhnu po sídle, to musí být Minhee. Musí se jí něco dít. Proběhnu kolem otevřených dveří do jídelny a vytřeštím oči. Stojí tam, v jídelně, směje se a...nevypadá, že by měla cítit ty pocity, které cítím já. Zarazím se a sklopím hlavu. Možná je to...jen můj vnitřní strach. Jen se mi asi něco zdálo. Zakroutím hlavou a vydám se chodbou dál.
"Mohl bys...bys to prosím odnést mámě...," zašeptám přes slzy, když na chodbě potkám Zhangjinga. "já...já potřebuju být chvíli sám." snažím se nevzlyknout. Zhangjing jen přikývne, vím, že to nese stejně těžce. Pro něj je Kihyun tím nejdůležitějším přítelem a i jeho bolí představa ztráty.
Dojdu ke stáji za Myunghee. Dloubne do mě hlavou jako by i on držel smutek. Ani ho neosedlám, hned na něj nasednu a rozběhnu se s ním vstříc lesu. Jakmile mineme bránu, nechám slzy, aby tekli proudem po mých tvářích. Sakra! Proč se tohle všechno děje! Ty divné sny, ty divné pocity...to, jak se mámin stav horší...co...co mám dělat. Nesoustředím se na cestu a jen popoháním Myunghee, aby běžel rychleji vpřed. Nikam ho nevedu, jen potřebuji utéct. Co nejdál. Jako by mi to snad mělo pomoct, když před vším uteču. Myunghee se prudce zastaví před spadeným stromem, protože nemám sedlo, tak se nemám, jak držet, spadnu z jeho zad a dopadnu na kamení. Zaúpím bolestí a zrak se mi rozostří. Chvíli se nemůžu nadechnout, protože si vyrazím dech. Nestihnu ani zareagovat, když se Myunghee zběsile rozběhne pryč. Dlouhou dobu to trvá, než se mi podaří plíce opět přinutit k nádechu.
"Doprdele." zaúpím a promnu si rukou hlavu, pak se na svoji krvavou ruku zadívám. Musel jsem si o něco rozbít hlavu, když jsem na to kamení dopadl. Dlouhou dobu trvá, než jsem schopný se dostat alespoň na všechny čtyři, hlava se mi motá a zhluboka oddechuji. Zvednu hlavu, když uslyším vlčí zavrčení a štěkot.
"Yanchen! Ježiši, co tu děláš, seš blázen!" doběhne ke mně Lilly, když se přemění. "Ježiši, hrozně krvácíš, všichni jsme se báli, když se Myunghee vrátil bez tebe. Ty blbče!" vidím na ní, jak moc mě chce praštit, ale nakonec mi pomůže vstát. Pomůže mi sednout si opodál, přemění se do vlka a zavyje, asi pro ostatní, aby jim dala najevo, že mě našla. Přemění se zpátky a povzdechne si. Netrvá to dlouho, hned přiběhne Yanjun a ostatní vlci, přemění se a podepřou mě, abychom se dostali zpátky do sídla. Tam mě odvedou do pokoje, kde mě posadí do postel. "Fakt se z tebe zblázním, co to sakra vyvádíš." drbne do mě Lilly, když mě začne ošetřovat. Omluvím se, několikrát. Začne mi ošetřovat rozbitou hlavu a ostatní rány.
"Děje se něco?" otočím k ní hlavu, když najednou přestane v pohybech. Vidím, jak mi upřeně kouká na šíji, krčí u toho obočí jako by viděla bůhví co. "Mám tam něco?" promnu si zátylek, hned zakroutí hlavou a vynadá mi, ať se neotáčím.

///

Odejdu z chatky, kde chce máma chvíli zůstat sám. Musím akceptovat jeho pocity, nakonec se vydám do sídla. Ty záchvaty strachu a paniky...neustále se to vrací. I když je Minhee v pořádku, i když jí nic není. Neustále se zajímá o mámin stav, ale tak nějak...zvláštně, nevím, co to je. Proto jdu teď za Kersee, chci vědět, co se to se mnou děje a co by to mohlo být za pocity.
"Kersee, je možné...je možné, aby existovalo kouzlo, které by Yanchenovi znemožňovalo proměnit se ve vlka? Je něco, co by to mohlo potlačovat?" zarazím se v kroku, když slyším hlas Lilly. Svraštím obočí.
"No...samozřejmě, že je to možné, i když je taková technika zakázaná," rozeznám hlas Kersee. "ale to by musel mít Yachen nějakou značku...bez té to nejde, muselo by na něm být vidět, že je pod nějakou magií."
"Má ji, má tu značku...na zátylku," ozve se hned, vytřeštím oči. Proto tak koukala na můj zátylek. Něco tam viděla a...tohle bylo ono. "cítila jsem z té značky stejnou magii jako má na sobě Minhee." víc a víc na slova Lilly třeštím oči.
"Nepochybně...tohle nebude jen tak...pokud je Minhee jen nastrčená Luna...a Yanchen je začarovaný, aby se nemohl přeměnit...pokud Minhee stojí za tím, kdo zapálil pokoj Lorda Lim...možná tohle všechno něco znamená...ale Minhee...nejspíš nebude Yanchenovou Lunou." dodá Kersee, nevydržím to a vejdu do místnosti, obě vytřeští oči. Zarazím je, když chtějí obě začít mluvit.
"Já...já svoji pravou Lunu cítím," zašeptám roztřeštěně, obě se na mě vytřeštěně podívají. "často mě přepadá šílený strach, vidím kolem sebe místnost jako vězení, nevěděl jsem, nevěděl jsem, co to je, proto jsem teď přišel, ale...asi...asi máte pravdu." řeknu hned. "Musíme...musíme s tím něco udělat. Já...nedokázal jsem ochránit mámu, nedokážu ho nijak zachránit, ale...nemůžu dovolit, abych nedokázal ochránit i Lunu, která je nevinná. Ani neví co se děje." pevně sevřu rty k sobě. "Tolik se bojí, neví, proč ho drží...neví, co udělal a je tam sám...kvůli mě." zatnu ruce v pěst.
"Hned svolám Yanjuna se Zhangjingem, vlky ze staré smečky a Kihyuna, hned vymyslíme plán, co s tím uděláme...najdeme tvoji Lunu a zachráníme, dobře? I já mám své výčitky...ani já nedokázala ochránit Kihyuna...ani Changkyuna...ani...ani jsem nedokázala na tobě nebo Minhee poznat magii," povzdechne si Kersee. "o tvých schopnostech si popovídáme později, Lilly, ale...budeš nejdůležitější součástí našeho plánu." kývne na ni a hned začnou svolávat ostatní, aby se dostavili na poradu. Mrzí mě to, moje Luno. Mrzí mě, že neznám tvé jméno. Že mě ani neznáš a musíš kvůli mě tolik trpět. Ale vím, jak vypadáš, alespoň letmo, když jsem tě tedy viděl s Minhee na louce. Proto tě odvedla. Snad mi někdy...budeš schopný odpustit. Snad mi máma někdy bude schopný odpustit. A snad...mi někdy táta tam nahoře odpustí. Nesmím se utápět v sebelítosti...měl bych své chyby napravovat a postarat se o to, abych o nikoho nepřišel. Sednu si ke stolu, kde bude porada, zatímco čekám než přijdou ostatní. Vzpomenu si na ten krásný obraz vzpomínky, kterou mi ukázal Yanjun...vzpomínka na tu svatbu, kterou máma s tátou měli. Vzpomínka na jejich krásné úsměvy. Bolí mě vědět, že máma už se takhle opravdově nikdy neusměje. Ale ne, Lilly měla pravdu s tím, co říkala předtím. Nikdy jí nemohu dát to, co potřebuje. I když jsem nedokázal ochránit tátův pokoj, tak...pořád můžu mámu ochránit a to taky udělám.