Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

11* kapitola

Changkyun

Byl jsem v nicotě, ani nevím, jestli jsem snil nebo bděl, jestli se svět kolem mě hýbal nebo jsem se jen vznášel v nicotné temnotě bez možnosti udávat si svůj vlastní směr. Čas jako by neplynul, dny se zdáli jako minuty a ani nevím, jestli nějaký den vůbec uběhl. Moje mysl byla zahalena v jakémsi hávu, který mi nedovoloval projít dál. Jediné, na co jsem byl schopen myslet byli oni. Můj nádherný a úžasný Kiki. Neustále jsem myslel na každý detail jeho tváře, na to, jak nádherné jsou jeho oči, jako dva korálky, jako hluboké jezero, které mě neustále pohlcuje. Na jeho neodolatelné rty, u kterých má to svůdné znaménko. Myslel jsem na to, jak je starostlivý, jak se při smíchu vždy objeví jeho rozkošný malý ďolíček pod okem. Jak si zakrývá obličej, když se směje. Myslel jsem na Yanchena, na to, jak málo času jsem s ním mohl trávit. Na to, jak mě to vše mrzí.

„Můj život už nemá cenu, bílý vlku," vzpomenu si na hlas, který jsem slyšel těsně před tím, než mě pohltila tma. Byl jsem vyčerpaný, celé tělo mi pulzovalo bolestí. „jsem poslední svého druhu," moje oči stanuli na velikém drakovi, který na mě hleděl, zatímco svět kolem nás zastavil. Když jsem se podíval vedle sebe, tak jsem viděl Kihyuna, ztuhnutého s tokem času, jak mu tvář křiví bolest, strach, bezmoc a neustávající smutek, zatímco mu po tvářích stékali slzy. „proletěl jsem svět tam i zpět z několika směrů. Viděl vše, co se dalo kdy vidět," pokračoval drak dál, zatímco ke mně pomalu kráčel. „pro mě je život slepá ulička, já se musím vydat na další cestu, vzlétnout jinam, tam, kam se drak za život nedostane." Dojde až ke mně zadívá se na mě svýma obříma očima. „Ale mohu pro tebe něco udělat. Dělám to pro tebe, ale i pro něj," Kývne hlavou ke Kihyunovi. „má moji krev a tím je můj druh," foukne na mě až se celý zatřesu, jako by do mě udeřil silný vítr. „pomůžu vám oběma, časem se znovu setkáte, po tom, co mě vysvobodil z mého zapečetění, mi nezbývá moc času." řekne hned na to. Po dalších jeho slovech, kterým nerozumím, možná to ani slova nebyla, se mi svět pohltí do tmy, zatímco ještě naposledy jsem mohl slyšet Kihyunův nádherný hlas.

„Panebože, jsi tady, jsi tu a jsi živý." mačkám v náruči Kihyuna a nevím, jestli to pro něj není bolestné, jak moc ho ona sebe tisknu. Ale vzhledem k tomu, jak se i on tiskne ke mně, myslím, že tohle je to poslední, co by chtěl řešit.

„Tati." slyším v další chvíli a sám si nejsem jistý, jak mám reagovat, když vidím Yanchena, už dospělého. Ale hned se ke mně vrhne, aby mě obejmul. Usměju se a pevně ho na sebe natisknu.

„Panebože, jsi tak veliký." zasměju se a hladím ho po zádech.

Cesta zpět byla zajímavá. Cesty znám, ale jako by vše bylo jiné. Sídlo vypadá jinak. Pocit sídla je jiný. Ze sídla hned vyběhnou vlci a zadívají se na mě. Pustím Kihyunovu ruku a rozejdu se jako první směrem k vlkům, kteří na mě několikrát zavrčí. Nemusím se ani přeměňovat, abych je usměrnil. Hned zakňučí a přikrčí se. 

„Yanjun, svolej všechny na poradu do velkého sálu, je tu několik věcí, které musíme vyřešit." zadívám se na Yanjuna, až teď vezmu v potaz jeho vzhled a zasměju se nad jeho šedinami a několika vráskami.

„Jo jo, ale už nejsem nejmladší, takže to nebude hned." zachraptí jako by mu zbývalo jen pár minut života. Zavrčím, hned se narovná a rozeběhne se poklusem do sídla.

„Jen něco vyřeším a hned budu u tebe, mm?" vtisknu Kihyunovi pusu. Přikývne s tím, že se postará o novou Lunu, která jde bojácně se Zhangjingem, co jsem tak pochopil, s jejich dcerou Lilly.

„Pojď, Yanchen." kývnu na Yanchena a vtisknu Kihyunovi pusu, než se společně rozejdeme do sídla.

„Tati," šeptne, zastavím se v kroku a vidím na něm, že mi chce něco říct, chodba není dobré místo na rozhovory, a tak zaplujeme do jednoho z pokojů. „když jsi tu," začne po chvíli a sedne si na postel. Opřu se o stůl, který v místnosti je a zadívám se na něj v čekání. „přenechám ti post Alfy, já...nemám na to." zašeptá. Jen přikývnu a povzdechnu si. Dojdu k němu a sednu si na postel vedle něj.