Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

2* kapitola

Yanchen

Přál bych si alespoň trošku tátu pamatovat. Máma ale říká, že jsem byl hodně maličký, když ještě žil, nepamatuji si o něm vůbec nic, jen to, co znám z vyprávění. Jako dítě jsem z toho neměl moc rozumu, často jsem nechápal, proč máma pláče kdykoliv se zeptám, proč ostatní mají tatínka a já ne. Až později jsem si uvědomoval, jak moc jsem mámu musel zraňovat svými neustálými dotěrnými dětskými dotazy. Přál bych si ho poznat, tak moc bych chtěl, aby žil. Chtěl bych ho mít po svém boku, ale je tu někdo, kdo by si to přál a zasloužil daleko víc, než si umím představit.

Přál bych si zastavit čas, vůbec se necítím na to být alfou, vést někoho...vždyť já se neumím ani přeměnit ve vlka...jak mě má smečka poslouchat, když nejsem vlk, co když...co když prostě ani nemám být alfa. Ty myšlenky mě pronásledují, nepustí se mě už několik dlouhých let, jenomže teď je to jiné. Jsem plnoletý, dost starý na to, abych usedl na trůn alfy. Jak to mám zvládnout? S hlavou plnou pochybností, s tím, že jsem nikdy nic nedokázal...nikdo mě těch myšlenek nedokáže zbavit. Možná ani nejsem vlk, možná už se nikdy nepřeměním. Možná bohové uznali, že se na to nehodím, přeměnili mě v člověka a rozhodli se mi proměnu vzít. Ani Kersee, ať hledala informace kdekoliv, ať udělala nespočet lektvarů a odvarů...nikdy ve mně vlka nedokázala vzbudit. I když to neřekli přímo mě, tak vím, že je to tím, že nemám po svém boku tátu. Nemám vlka, který by mi byl vzorem. Máma se může přetrhnout, aby mi pomohl, stojí po mém boku, snaží se tvářit, že není nad dně...ale já moc dobře vím, že nebýt mě...máma by nikdy ve světě, kde není táta, být nechtěl.

Procházím se lesem, z hlavní lesní cesty projdu na menší cestičku vedoucí mezi hustými stromy. Procházím mezi stromy dlouho, dokud nedojdu na okraj lesa, kde se na malé mýtince v dálce krčí malý domeček. Smečka pomohla mámě domek postavit krátce po tom, co táta umřel...teta Zhangjing mluvil o tom, že máma několik let nebyl schopný jít do sídla...nebýt důležitých věcí, které musela jako Luna převzít po Alfě, možná by tam už nikdy nešel. Pobývá v sídle jen krátce, pokud je to nutné, pokud se musí rozhodnout něco důležitého a taky...na každoroční tátův memoriál v Gráně. V tátově pokoji v sídle se stále drží jeho pach, i když po těch letech velmi slabě...Kersee udělala, co jen kouzli zmohla, aby tam jeho vůni udržela, máma tam chodí, když je to nezbytné. I když je to pro něj jako mučení. Nikdo si ale nedovolí Luně říct, že by měla na svoji alfu zapomenout, je to nemožné. Když jsem se před pár lety ptal Kersee, jak velká bolest to pro mámu musí být...řekla se slzami v očích, že to je bolest nepředstavitelná...Přesto všechno ale máma nestárne, podle všech od toho dne, nezestárl ani o den. Nikdo neví, co za tím stojí. Někdo říká, že to je tím, že táta umřel mladý...že se bohům Luny zželelo a roky, o které táta přišel dal jemu, aby mi mohl stát po boku. Někdo říká, že je to druh prokletí...nevím, co z toho, ale jedno vím...tolik bych si chtěl vzít alespoň polovinu jeho bolesti. Pomoct mu nést to břemeno. Moc dobře vidím slzy v jeho očích, kdykoliv řeknu nebo udělám něco, co mu připomene tátu...a nikdy nevím, co to je, nikdy jsem na to nepřišel a tak se toho ani nedokážu vyvarovat.

Z jedné strany domu je malá zahrádka, na té máma pracuje, aby přišel na jiné myšlenky, na pravé straně od zahrádky jsou dva řádky jahod a na jejich konci je maličký pomníček. Ačkoliv je tátova hrobka v Gráně, tak...máma chtěl...aby ho měl blíž. Není den, kdy by u hrobu neseděl a nemluvil. Ničí mě vidět to. Dokonce i teď, když přicházím, tak máma klečí u hrobu a pláče. Srdce se mi třese, když slyším jeho vzlyky. Když slyším, jak dokola opakuje, jak mu táta chybí.

„Jedl jsi, mami?" dojdu k němu, hned sebou trhne a začne si stírat slzy. I tak vím, že tu byl dlouho, oči má zarudlé od pláče. Pokusí se usmát a hned vstane.