Čarodějné sestry

Kapitola druhá

Claire

Claire se další den probudila brzy. Nasnídala se, osprchovala, převlékla a vyrazila do zahrady. Když ji něco trápilo, první místo, kam šla, byla zahrada. Za živým plotem měla svůj úkryt, kde mohla o všem v klidu přemýšlet. Sem nikdo nechodil, takže byla sama.

„Víš, Falko, vždycky jsem chtěla chodit do Dívčí čarodějnické školy, ale teď mám strach," řekla svému kocourovi, který se k ní přišel pomazlit, „dlouho tátu neuvidím. Navíc tam nikoho nebudu znát. Co mám dělat? Vlastně mi zbývá jediná věc, a to tam jít. Smlouvu jsem podepsala, už to nejde vzít zpátky. A táta má velkou radost. Vždycky chtěl, abych tam studovala. Ale já nevím, jestli tam prostě chci..."

Kocour mňoukl a otřel se jí o nohu. Hned jí to zlepšilo náladu. „Však ono to nějak dopadne," zamumlala a vydala se domů. Chtěla si popovídat s tátou.

Vešla do obýváku. Dominik Adams seděl na gauči a sledoval televizi. Claire si sedla na křeslo.

„Tati?"

„Ano, zlatíčko?"

„Víš, mám trochu strach."

„Z čeho? Z té školy?"

Claire přikývla.

„Nemusíš se bát, jistě to zvládneš. Není to nic těžkého. Já sám jsem tam studoval před několika lety v Chlapecké čarodějnické školy v Kouzelnicích, to bylo ještě v době, kdy ta škola byla v Kouzelnicích. Jak víš, teď je škola ve Vysokých Kloboucích. A taky jsem ti říkal, že ty školy byly kdysi partnerské – jestli se tomu tak dá říkat -, výuka na nich byla stejná a nic moc se za ta léta nezměnilo."

Claire opět přikývla. Přesvědčila svého otce, aby jí povídal, jaké to tam bylo. Když skončil jejich hodinový rozhovor, cítila se mnohem lépe. Dokonce se do té školy i těšila.

Emma

Emma se probudila velmi brzy ráno. Potřebovala chvilku, aby si vzpomněla, co se včera stalo. Ano, musí to být pravda. Je čarodějka!

Šla do kuchyně. Její dědeček byl už vzhůru. Netvářil se nijak nadšeně.

„Dobré ráno, stalo se něco?"

„Dobré, dobré... Nic," řekl, ale podle tónu to znělo tak, že ho něco trápí. Zvedl se a odešel do své ložnice. Cestou ho slyšela mumlat něco ve smyslu: „Tak je to tady." a „Já jí říkal, aby si ho nebrala." Emma neměla absolutně žádné tušení, co to má znamenat, ale nechtěla nad tím přemýšlet. Jako menší četla spoustu knížek o kouzelnících, vílách, elfech a čarodějkách a vždycky si přála být na jejich místě. Její přání se teď konečně splní.

V deset přijel školník. Byl to asi šedesátiletý muž se šedivými vlasy a vousy. Co se oblečení týká, tak moc elegantně nevypadal – měl na sobě starou mikinu a montérky. I přes to, že na první pohled vypadal jako přísný dědeček, hned si padl s Emmou do oka.

„A jak se tam dostaneme? Mám pocit, že jsem se v zeměpise o Kouzelnicích neučila nebo mi snad něco uniklo?"

„Co je zeměpis?" otázal se školník.

„Jeden předmět ve škole, do které chodí obyčejní lidé."

„Aha. Dostaneme se jednoduše. Ale dávej pozor, že nikdo nejde ani nás nesleduje."

Emma udělala, co se od ní očekávalo. V celé ulici bylo mrtvo.

„Vzduch je čistý."

Školník vytáhl z kapsy nějaký prášek a hodil ho na stěnu domu. Na místě, kam prášek dopadl, se objevil portál. Starý muž chytil Emmu za ruku a zatáhl ji tam. Za pár okamžiků se objevili na úplně jiném místě.

Emma se rozhlédla. Vypadalo to jako v jejich světě, ale domy byly křivé, na zahrádce měli čarodějové nějaké jiné ozdoby místo trpaslíků... A v obchodech byly trochu jiné věci.

„To je super," vydechla Emma.

Školník pokrčil rameny a odvedl ji do obchodu s knihami. Nakoupili učebnice a školní pomůcky (batoh, který vypadá obyčejně, ale je bezedný, slavnostní oblečení a nějaké sešity).

Po nákupu zašli do cukrárny, kde si dali dort a čaj. Poté se trochu porozhlédli po Kouzelnicích a kolem páté odpoledne se teleportovali do normálního světa.

„Díky za pomoc při nákupu," poděkovala Emma před domem.

„Nemáš zač. Doufám, že se brzy uvidíme ve škole." 

Dneska to bylo trochu kratší. Doufám, že se vám to líbilo,  a doufám, že další kapitolu vydám brzy :D Teď jsem na to neměla čas, navíc mám občas problémy s vkládáním další části.