Better Choice [Liam Payne]

1.

Nemohla jsem dýchat. Ten kostel, byť byl obrovský, připadal mi jako malá bublina, která se pořád zmenšovala a zmenšovala a já neměla co dýchat. Možná to bylo těmi šaty, které jsem měla tak těsně přitažené, aby korzet obepínal mé tělo a ňadra vystoupla na obdiv. Nebo to bylo tím, že jsem se nějak neočekávaně dostala sem, k oltáři, a za muže si mám brát člověka, kterého vidím poprvé. 

Úplně poprvé. 

Nevím o něm zhola nic, jen jeho jméno a příjmení, které budu po podpisu svatební smlouvy nosit taky. 

Šlapala jsem na okvětní plátky bílých růží, do kroku mi hrála svatební hudba a já místo toho, abych byla šťastná, dusila jsem se. Znervózňovaly mě pohledy všech zúčastněných,  ale nejvíc ten jeden, který jsem na sobě cítila, no nevyhledala jsem ho. 

Není to ironie, nevědět ani, jak vypadá můj budoucí manžel? 

Nevím, jestli to všechno kolem byla jeho rodina, já tu znala jen svou mámu s otcem. Rozhodli se zůstat a až po svatbě odjet do Austrálie - ta byla jejich sen, jenže nikdy si to nemohli dovolit. Dokud nepřišla ta nabídka. Vzali peníze a přislíbili mě jemu. Neznám důvody, jeho důvody, proč se on chce ženit tak brzo, vždyť je mu 21 a já sama jsem jen o rok mladší.

Prý je velmi úspěšný a má moc peněz, proč si tedy někoho bere? Úspěšní lidé se věnují kariéře, kolem třicítky poznají spřízněnou duši ve vyšších vrstvách, které mají stejně tolik peněz jako oni, vezmou se a pak mají rodinu. Normálně by tohle vedlo k rozvodu. Na rovinu, já bych za to byla šťastná, ale kvůli předmanželské smlouvě, kterou jsem neměla ani šanci dočíst do konce, se nic takového nestane. Paradoxem je, že on může všechno, za to já skoro nic. Budu bydlet v jeho domě a nic z toho tam nebude moje. I kdyby umřel, nedostanu ani korunu. 

Teda, ne že bych chtěla bohatnout na něčí smrti, ale vezměte si, že s někým žijete deset let, on pak umře a všechen majetek bude… škoda mluvit.

Nevěnovala jsem mu prozatím ani jeden pohled, když jsme došli s otcem k oltáři a já stanula před knězem. Poprvé s jeho očima jsem se potkala, až když jsme si měli dát první manželské políbení - první v životě. Cítila jsem chlad na tváři, jak mi odhrnul závoj a odkryl tak zaslzené oči. 

Neusmíval se, jak jsem si myslela. Měl by, protože tohle přeci byla výhodná koupě. Tak o tom aspoň mluvila máma. Zavřela jsem oči a nedovolila ani jedné slze, aby se dostala ven. Já budu silná. Kvůli sobě budu.

Ten následující shon byl - šílený. První tanec, dort, přípitek, zábava. Nebavila jsem se, jen jsem se snažila jemně usmívat. Lidi co mě neznali, ti mi určitě uvěřili a otec s mámou se už nezajímali. 

Kolem deváté večer se mnou mamka přišla rozloučit.

"O půl noci nám letí letadlo, broučku." cukrovala a mně se opět nahrnuly slzy do očí. Nechá mě tu samotnou s ním a lidmi, které neznám. Nevím, co mě čeká, nevím co a dál a moje jediná jistota v podobě mých rodičů mě opouští. 

"Vážně mě mrzí, že tu nemůžu být s tebou a dát ti rady do první svatební noci," její ruka mi přistála na tváři, její pohlazení štípalo jako facka. 

"Zvládnu to," přesvědčovala jsem sama sebe. 

"Určitě," hladila mě po paži a odvrátila ode mě pohled, když se vedle mě postavil on, aby se taky rozloučil.

"Postarej se nám o ni," poplácal ho otec po ramenu a já se raději podívala jinde. Zhluboka jsem se nadechla, a pak taky vydechla. Začínalo mi být ještě větší těsno než předtím. 

"Jsi v pořádku?" velká ruka mi přistála na nahých zádech. Zakývala jsem hlavou v němém souhlasu, jistě, že jsem v pořádku, očekává se ode mě snad něco jiného? 

"Tvoji rodiče už odešli, můžeme jít něco pojíst."

"Nechci," - jediné, co chci je, abych svlíkla konečně ty hnusné šaty, sundala si neuvěřitelně vysoké boty a shodila tuhle masku ze své tváře.

Bylo mi jasné, že tohle mi nedopřeje. Zábava byla v plném proudu a bylo ještě před půlnocí. Všude byli fotografové, kteří si nás neustále fotili nebo nás natáčeli. Jak matka sama řekla, na tuhle svatbu musejí lidé vzpomínat ještě dlouho, když se žení sám Liam Payne. 

"Dobře," protřel si spánky, jako by ho i ten kraťoučký rozhovor se mnou unavil a rozbolela ho hlava. "Tak se, prosím, aspoň usmívej."

Neodpověděla jsem a dělala jen to, co chtěl.

Ten večer jsem protancovala boty. Každý muž si se mnou chtěl zatančit, ženy mi blahopřály a říkaly, jaké nemám štěstí. Jiné závistivě sledovaly moje bílé šaty.

Nemohla jsem se dočkat konce, který přišel až ve tři ráno.

Byla jsem v pokoji, ve kterém probíhaly veškeré přípravy. Mě i jeho převlékali do normálního oblečení. Upravovali mi vlasy i obličej. 

Na sebe jsem navlékla vcelku hezké šaty a konečně normální boty - baleríny. Když jsme se pak postavili oba ke dveřím s tím, že projdeme naposledy mezi hosty, abychom se dostali k autu, které nás má odvést na letiště, připadala jsem si hrozně malinká. Usmívala jsem se, dokud jsme nevlezli na zadní sedačky velkého auta s tmavými skly. 

Úlevně jsem si vzdychla. Už mi chybělo jen vědět, kam to jedeme. Nevěřím, že budeme mít typickou svatební cestu. 

"Nezeptáš se, co bude dál?" seděl naproti mě tak, jak nám to limuzína dovolovala. Ani jsem se na něj nepodívala, když jsem vyslovila tu otázku. Vlastně tu nebyl jediný důvod, proč by mě to mělo zajímat, až na mojí chronickou zvědavost a potřebu řídit svůj život sama, která už několik let nebyla uspokojena. Je to už pěkně dávno, co jsem si na něco troufla odpovědět ne. 

"Poletíme do Los Angeles, jsou tam kluci a nahráváme tam album." Odpověděl, na což jsem nechápavě nakrčila obočí. Kluci, album? Nemám odvahu se na to zeptat. Opřela jsem se čelem o sklo a zavřela oči. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych prostě před obřadem vzala nohy na ramena. Dělala jsem si to ještě horší, připomínalo mi to, jak jsem slabá, že za sebe nechám ve svých dvaceti rozhodovat rodiče, že se od nich nechám manipulovat.

´Zlatíčko, bez nás bys ničeho nedosáhla' jako bych v hlavě slyšela mámin přeslazený hlas a její věčně urážející poznámky, shazovala mě, dělala to ráda. 

"Jsi unavená?" promnul si spánky, vypadal taky docela unaveně. Odpověděla jsem mu kývnutím.

"Tví rodiče jeli do Austrálie, že?" on má vážně chuť se mnou konverzovat? Očividně.

"Za tvé peníze."

"Teď už i za tvé," dodal nejistě. Překvapilo mě to, to nebudu zapírat. "Nečetl jsi smlouvu? Já nemám nic, co je tvého a ani o to nestojím." zabalila jsem se do svetru, který jsem předtím držela a zavřela oči. Po celém těle se mi rozlilo příjemné teplo a já začala pociťovat hroznou únavu. Bohužel, než jsem stihla doopravdy zabrat, auto zastavilo. Nastoupili jsme do soukromého letadla a to když vzlétlo, uvědomila jsem si jednu věc, už nic nebude tak jako dřív.