Better Choice [Liam Payne]

5.

Vyšla jsem z toho blázince a hromady lidí. Nic jsem nepoznávala, no to neznamená, že nevím, odkud jsem přišla. Vydala jsem se tím směrem, kde jsem tušila začátek tržnice a snažila se zahnat paniku, která mě prostupovala, když jsem ani po půl hodině bloudění nenašla nic, co by mě nasměrovalo. Pak jsem zastavila jednoho člověka a zeptala se, jestli nezná můj hotel, ale on jen zavrtěl hlavou. 

Pak mi ale poradil, kterým směrem je pláž, tak jsem se tam vydala. Jak jsem ale později zjistila, bylo to sakramentsky daleko. Neměla jsem pořádně ani přehled o tom, kolik je hodin, ale byla už úplná tma a nohy jsem měla jako z gumy. Hrozně mě bolely a děkovala jsem bohu, když jsem došla na pláž. 

Celá vysílená jsem se schoulila na lehátko a objala si ramena, abych je ochránila před chladným větrem. Znervózňovalo mě, že nevidím dál, než k břehu moře. Když jsem se otočila, všude byla jen samá světla, skoro se až slívala do jednoho. Najednou mi LA nepřišlo až tak krásné a slunečné. 

Za ten celý den jsem byla k smrti unavená, a tak jsem nejspíš na chvíli usnula. Nejspíš nebylo bezpečné, že tu jen tak ležím, ale co jiného mám dělat? Dal se do mě chlad, až mi zuby cvakaly o sebe. 

Znovu jsem zavřela oči, doufala jsem, že to zaspím znovu, ale nedařilo se. Odevzdaně jsem se pak třásla a čekala. Prostě jsem čekala, jestli se stane nějaký zázrak. Kolem mě nebyla ani noha, slyšela jsem jen vlny narážet do útesu a z povzdáli šla slyšet auta z centra města. Poslouchala jsem svištění větru, dokud jsem neslyšela něčí volání. Ne, to se mi určitě zdálo.

Dívala jsem se před sebe, dokud jsem neslyšela křupání v písku a hned na to mi někdo zasvítil baterkou do obličeje tak silně, že jsem vůbec neviděla. 

"Mám jí!" jeho hlas se mi rozezněl v hlavě a já nikdy nebyla radši, že ho slyším. Slyšela jsem i další kroky a někdo se i rozběhl. Za chvíli si přede mě klekla silueta.

"Shan, jsi v pohodě?" posvítil na mě mobilem Liam, kterého jsem poznala po hlase. Odpověděla jsem mu kývnutím a zamžourala.

"Co jsi tu dělala? Už jsem chtěl volat policii." zabalil mě do nějaké deky a pomohl mi vstát. Nohy se mi bezděky podlomily, jako bych je nemohla vůbec ovládat. 

Ani na chvíli nezaváhal a vzal mě do náruče, jako bych ni nevážila. 

"Nedostala jsem se do pokoje, tak jsem se šla projít," zachraptěla jsem. Víc se mi nechtělo přemýšlet, objala jsem ho kolem krku a hlava mi padla na jeho rameno. Překvapilo mě, že ušel jen pár kroků, než jsme prošli hlavním vchodem našeho hotelu. Jsem blbá, kdybych šla ještě jen o kousíček dál, možná bych i došla. 

Zpoza jeho těla jsem si všimla dalších. Hledal mě všichni, dokonce i jeho ochranka. Po jedné straně jsem mu byla vděčná, no po druhé jsem se cítila zahanbená, že jsem nebyla schopná najít cestu zpět. 

"Myslel jsem si, že jsi utekla," nervózně se zasmál. Posadil mě na jednu z židliček blízko recepce a přes ramena mi přehodil jeho košili. 

"Neměla jsem doklady, a proto mi nechtěla vydat kartu." šeptla jsem a zabalila se pořádně. Naštvaně se podíval směrem k nervózní recepční. Není divu, nechtěla bych, aby se někdy takhle podíval na mě. 

"Počkej chvilku."

Když jsem se podívala na velké hodiny nad recepcí, ukazovaly tři ráno. I tak bylo venku poměrně rušno. Zase tam stáli nějací fotografové a lidé s mikrofony. Ochranka hotelu se je snažila krotit, no i tak jsem si jistá, že jak mě sem Liam nesl, mají to zdokumentované. Nahlas jsem si povzdychla. Už kolikrát jsem slyšela, že jsou se mnou jen samé potíže, a teď se to akorát potvrdilo. Překvapeně jsem sebou cukla, když jsem uslyšela Liamův naštvaný hlas.

"Dává jí pěkné kapky," okomentoval to Zayn a upíral zrak stejným směrem jako já. Na Liama, jak křičí na recepční za pultem. Bylo mi jí líto, takhle vystrašený výraz jsem u nikoho ještě neviděla. A to jen dělala svou práci. Neváhala jsem a vyškrábala se na nohy, abych se jí mohla zastat. Jediný, na koho by měl křičet, jsem já, protože nejsem dost schopná na to, abych našla cestu zpět. 

"Liame, nech to být." postavila jsem se vedle něj a přerušila tak jeho řeč.

"Mohlo se ti něco stát!" zavrčel.

"Není to její vina, dělala jenom svoji práci." na recepční jsem se unaveně pousmála s Liamem, kterého jsem chytila za paži, se vydala k výtahu. 

"Potřebuješ se zahřát," jeho pohled tentokrát padl na mě, ale už nebyl naštvaný, díky bohu. Dlaněmi mi třel paže, abych se aspoň tolik netřásla, a když jsme přijeli k našemu apartmánu, jeho první cesta vedla do koupelny. 

"Chceš si dát vanu?" jako by mi to spíš oznamoval, než se ptal. Sundala jsem si jeho košili a položila ji na gauč. Když vyšel z koupelny, naznačil mi, abych do ní šla já. Sama jsem si pak zastavila vodu a vlezla si do voňavé pěny. Prsty na nohou jsem měla tak zmrzlé, že mě doslova pálily, když byly ve vodě. Ale cítila jsem se dobře, překvapivě. Stačilo jen trošku tepla. A až vylezu, budu se mu muset omluvit. Je tak pozdě a on musí být unavený. Kvůli mně se ani nevyspí. 

Osušila jsem se a oblékla se opět do noční košile. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem vešla do obýváku.

Doufala jsem, že už třeba bude spát, ale puštěná televize mě přesvědčila o opaku. Nejistě jsem se posadila vedle něj, župan si přitáhla blíže k tělu. 

"Přišla jsem se ti omluvit."

"Omluvit?" z jeho hlasu jsem slyšela, jak se mračí. 

"Jo, je pozdě a ty jsi místo spánku hledal mě," pohled mi padl na moje propletené ruce v klíně. 

"Bože Shannon," zaúpěl a rozhodil ruce. Postavil se a já zvedla pohled nahoru k němu.

"Víš, jak jsem se bál? Čekal jsem tu hrozně dlouho, až se objevíš a ty jsi furt nešla. Chtěl jsem dokonce zavolat policii."

"Kvůli mně." špitla jsem a sklopila pohled.

"Není to tvoje vina, nepostaral jsem se o tebe."

Obočí mi vyletělo nahoru. Nechápu ho, jak by se on o mě chtěl postarat? Nemůže za to, že jsem jako malé dítě, co ani nenajde cestu zpět k hotelu. 

"Měl jsem jít s tebou nebo ti zavolat auto, ale já jsem tě nechal jen tak odejít." zamračil se.

"Neodpustil bych si, kdyby ti někdo ublížil."

"Ale jsem v pořádku." Lhala bych, kdybych řekla, že mě nepřekvapil. 

"Jo, díky bohu." Chytil mě za ruce a zatáhl k němu na klín. "Nemáš hlad nebo něco?" prohlížel si mě starostlivým pohledem.

"Ne, jsem jen unavená."

Zastrčil mi mokré prameny vlasů za ucho a přikývl. 

"Tak si půjdeme lehnout." Postavila jsem se a šla do ložnice, kde jsem odhrnula peřinu na své půlce. Bez reptání jsem tam zalezla a pořádně se zachumlala. Neměla jsem problémy s usínáním, ne po tak náročném dni.