Better Choice [Liam Payne]

10.

Ráno, když jsem se vzbudila, bylo mi sice hrozně, ale ne tak, jak jsem čekala. Hlava pobolívala, prázdný žaludek byl jak na vodě, ale jinak se mi leželo dobře. Byla jsem oblečená do nějakého dlouhého a vytahaného trička. Přičichla jsem si a ucítila Liamovu vůni. 

Asi se mi nechtěl hrabat ve věcech, a tak mi dal něco svého. Postaral se o mě i přes to, že já ho úplně znemožnila. A jestli to někdo viděl, proboha. Mohli bychom mít oba problém. Vylezla jsem teda z vyhřáté postele a otevřela dveře do společného obýváku propojeného s kuchyní. Hned, co jsem stanula na bílém koberci, uviděla jsem ho, jak dělá něco u pultu, otočený zády ke mně. Na prahu jsem zaváhala, ale nakonec jsem udělala další tichý krok. Musím se mu omluvit za včerejšek. A Niallovi taky. Nebyla jsem střízlivá. 

"Ahoj," pozdravila jsem ho a svůj vlastní hlas jsem pořádně nepoznávala. Byl ochraptělý a trochu vynechával.

"Dobré ráno," neotočil se ke mně tak, jako každé ráno a neusmál se - jo, je naštvaný. Nakrabatila jsem obočí a snažila se tvářit zahanbeně. Ani to moc nepomáhalo. 

"Mrzí mě to," zkusila jsem teda. "Mělo by." hlavu sklonil k noži, kterým krájel zeleninu. Sekal to tak vehementně, že jsem čekala, když si uřeže kus prstu. Na moje "myšlenky" došlo, ale naštěstí, se jen říznul.

"Au!" překvapeně se díval, jak mu teče krev.

"Děj to hned pod vodu." postavila jsem se, a když se k ničemu neměl, zatáhla ho za ruku a ruku dala do umyvadla. Mlčky to sledoval a až když jsem vodu zastavila a podívala jsem se na něj, zjistila jsem, že sleduje mě.

"Co?" ošila jsem se. Bylo mi jasné, že po takovém flámu musím vypadat příšerně. Ještě k tomu jsem před pár minutami vstala. 

"Nic," zavrtěl hlavou a ruku vytrhl z mého sevření.

"Liame, mrzí mě to, pila jsem po hrozně dlouhé době a nezvládla jsem to, omlouvám se," nevím, proč jsem měla potřebu se mu omlouvat a vůbec mu to vysvětlovat. Sice jsem mu udělala trochu ostudu, ale jinak mezi námi není nic, díky čemuž bych se měla cítit tak provinile.

"Jste všude, všichni teď vědí, jaké jsi měla včera kalhotky." ukázal prstem na jeden časopis, co ležel na pultě. Ani jsem si ho nevšimla. Nechtěla jsem sama o sobě číst, nebo se dokonce vidět na fotkách. 

"Cítíš se hodně ponížený?" zeptala jsem se, zkoumajíc mé bosé nohy. 

"Ne," odsekl mi. "Jsem nasranej, ne poníženej." Veškerou svou pozornost opět věnoval činnosti, kterou dělal předtím. 

"Já nevím, co mě to napadlo," držela jsem si pokorný tón snažíc se zakrýt, jak mnou trhlo, když zakřičel. 

No ve skutečnosti jsem byla zase o několik centimetrů menší, ostatně jako pokaždé, když na mě někdo - rodiče - zakřičeli. Nejraději bych se v tu chvíli zahrabala pod zem. Sledovala jsem, jak dal nůž pryč, zeleninu naskládal na velký talíř a k tomu přidal pár chlebíčku namazaných sýrem.

"Udělal jsem snídani a bylinkový čaj, nalij si a sedni si ke stolu." řekl jen a já udělala všechno, co mi řekl. Přede mnou přistál talíř. Hodil ho tak prudce, že kdybych tam neměla položenou ruku, asi by nakonec skončil na zemi. Hrníček položil už o něco jemněji. Sedl si na proti, taky s teplým čajem a suchým rohlíkem. Chtěla jsem se zeptat, proč jí jen tohle, ale nechtěla jsem ho dráždit.

 Tak jsem jen mlčky seděla a sem tam něco uzobla, i když jídlo bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky. 

Půlku jsem snědla, aby si nic nemyslel, a pak se omluvila, že víc nemůžu. Po sprše mi byl líp, no i tak jsem po zbytek dne seděla jen u televize a sledovala nezáživné seriály. Liam si dvakrát někam odběhl, ale do hodiny byl zpět. Napoprvé se dokonce zeptal, i když ne nijak nadšeně, jestli chci jít s ním, ale ostatní nepotřebuju vidět už jen kvůli ostudě, tak jsem odmítla. Na podruhé to ani nezkoušel.