Better Choice [Liam Payne]

3.

Celá rozlámaná jsem se protáhla a cítila, jak mi v ramenech zakřupalo. Člověk by čekal, že v tak drahém hotelu budou pohodlné gauče. Nestihla jsem se ani pořádně rozkoukat a uslyšela jsem odemykání dveří následované nějakými hlasy. 

Došlo mi, že to je nejspíš Liam s jeho přáteli, a tak jsem pobrala deku a bez kufru, který stále ležel v obýváku, se rozutíkala do ložnice. Nevím, na co jsem myslela, že jsem ten kufr nevzala, ale nechtěla jsem je potkat. Hrozně moc. Místo toho jsem si u zrcadla lehce upravila vlasy a prsty odstranila ospalky z očí. Na koupelnu budu muset počkat, když do ní lze vstoupit pouze z obýváku.

Nahlas jsem si povzdychla a posadila se na rozkopanou postel. Tak moc bych si na ní chtěla lehnout a ještě trochu se prospat, ale přemohl mě strach. Co kdyby se vrátil? Přitáhla jsem si k tělu ten tmavý župan a prostě seděla, bez hnutí. Skrz dveře jsem slyšela, jak se spolu baví. Pořád se něčemu smáli a vtipkovali. Už je to tak dlouho, kdy jsem se takhle bavila já. Bylo mi patnáct. Nikdy nezapomenu na tu obrovskou chybu, když jsem se z klubu nechala odvést mámou. Od té doby pro mě zábava neexistovala. Podle ní jsem se vymknula kontrole. Tak taky začal můj teror, ale o tom raději později. 

Poslouchala jsem skrz okno šumění moře, které mě doslova lákalo. Tajně jsem doufala, že budu moci jít na pláž. Sluníčko, nějaký dobrý koktejl a teplá voda, v tuhle chvíli bych byla schopná zapomenout na okolnosti, za jakých jsem se do Kalifornie vlastně dostala.

Ale z mého rozjímání mě přerušil něčí hlas z vedlejšího pokoje.

"A co včera v noci? To jsi měl svatební noc, ne?" smál se chraplák. Nevěděla jsem, čí to je hlas, nerozeznám to. "To určitě," za to Liamův hlas jsem už poznala bezpečně. Nedalo mi to a přesunula jsem se blíže ke dveřím. Chtěla jsem slyšet celý jejich rozhovor. "Jaká byla?" dožadoval se odpovědi další hlas.

"Nevím, nic se nestalo."

"Jak to?"

"Nechtěla. Bylo to úplně divné, sotva jsem se jí dotknul, tak se hned odtáhla, jako bych snad byl nemocnej."

"Je divná," uslyšela jsem další názor na svou osobu. Už mě to ani nijak nepřekvapilo, no ublížit to dokázalo stejně. Co oni o mně vědí? "Čekal jsi, že si zašukáš a máš kulový," začal se chechtat další hlas.

"Ticho, je vedle ty blbečku." tišil ho Liam.

"Ale hezká je."

"Náhodou je moc hezká. Není to žádná vychrtlina, ale má hezké ženské křivky."

"Je mi jasné, že myslíš kozy, debile, ale mně se třeba líbí v obličeji, je sympatická." poznala jsem silný přízvuk, to bude asi ten blonďatý, toho si vybavuju. 

  "To proto, že ses s ní ještě nebavil. Možná hezká, ale tupá a bez vlastního názoru. A navíc zlatokopka." Zaregistrovala jsem znechucení v jeho hlase, ale pro tentokrát jsem se to rozhodla ignorovat. Nic jiného se od něj stejně nedočkám.

"Když jsi mi řekl, do čeho tě management navezl, myslel jsem si to o té holce taky, ale ona tak vůbec nevypadá. Přijde mi spíš strašně vyděšená." blondýn se ozval. Trochu mě potěšilo, ale vážně jen trochu, že alespoň on se trochu probudil a uvažuje nad tím logicky. 

"Ale hovno."

Čím víc jsem je poslouchala, tím hůř mi bylo. 

Věděla jsem, co si o mně myslí, ale slyšet to takhle bylo stokrát horší. Moje vady sypali z rukávu, jako by mě znali roky, ne pár hodin, a i když se podle všeho jen snažili zvednout kamarádovi náladu, moje sebevědomí zase kleslo o několik kilometrů níž. Pro mou smůlu jsem taky nutně potřebovala na toaletu a to znamenalo jediné - vyjít ven. Oddalovala jsem to snad do poslední minuty, ale když už mě silně řezal močák, prostě jsem otevřela ty blbé dveře, přes které jde všechno slyšet.