Zrození hrdiny

1.Kapitola - Skrz živý plot

Byl chladný listopadový den a Taylor Marks, který před necelým týdnem slavil své 16. narozeniny seděl sklíčeně v lavici ve třídě. Taylor byl vysoký štíhlý chlapec, s krátkými hnědými vlasy a mezi žáky nebyl kdo ví jak oblíbený. Byl pátek a Taylor právě trpěl při hodině matematiky. K jeho radosti to byla šestá hodina, tudíž poslední. Ale nad jeho radostí stále vedl zármutek z toho, že to musí být zrovna matematika. Pro Taylora to byl ten nejhorší předmět, který existoval. Už od prvního stupně na základní školy zjišťoval že pro matematiku nemá vlohy a je spíše na jazyky. Ale na střední škole v Oxfordu, která je známá tím, že se skládá převážně z matematiky to nešlo ustát. Když se svému strýčkovi snažil namluvit, že pro matematiku nemá vlohy, strýc ho neposlouchal a přikázal mu na tu školu jít. Teď, když Taylor nastoupil do prváku, se jeho matematické myšlení ukázalo v tom nejhorším možném světle. Ve třídě patřil k tím největším tupcům a všichni z něj měli srandu. Hlavně Tonyho banda. Kluci, kteří se baví šikanováním ostatních žáků.     

"Crrr!" zazvonil zvonek ve třídě. V tu ránu se všichni vyřítili ze třídy jako stádo slonů. Taylor zastrčil fotku svých zesnulých rodičů do kapsy a vyrazil ze třídy. Konečně vyšel ze školy a ocitl se v chladném mestě. Šel se projít, protože se mu moc nechtělo jít domů za protivným strýcem s tetou a ještě horší malou sestřenicí a bratránkem. Ještě když Taylorovi rodiče žili, říkali o Curseových, že to je rozmazlená, zbohatlická rodina. Ovšem když jeho rodiče zahynuli při autonehodě, připadl do péče zrovna jim a od té doby je to horší a horší. 

"Hej kalkulačko!" ozvalo se Taylorovi za zády. Taylor věděl komu ten hlas patří a také věděl kdo mu tak říká. Stál v tváří tvář Tonymu a jeho bandě složené převážně z kluků ze třeťáku a čtvrťáku.          

"Něměl bys jít domů za tetičkou?!" zeptal se ho Tony s ironickým smíchem.                                            

 "Je na mě kam půjdu a tobě do toho nic není," odpověděl mu Taylor, kterého už Tonyho chování vytáčelo. "Běž si hrát s kamarády a mě nech být." Teď si náhle uvědomil že za ním je zeď a on je obklíčen samými habany včetně Tonyho.                                                                                            

"Zopakuj to!" řekl vztekle Tony a zaskřípaly mu přitom zuby.                                                              

"Neměl by sis jít hrát s kamarády na pískoviště?". Teď se Taylor zasmál jak sledoval zcela vytočeného Tonyho, který obvykle byl ten kdo všechny provokuje. Tony k němu jedním rázným krokem přistoupil, chytil ho za mikinu a praštil jím o zeď. K Taylorově smůle spatřil jeho zastrčenou fotku rodičů v kapse. Tony se zasmál a vytáhl jí.                                                                                  

 "Jejda," ušklíbl se. "Můžu tu fotku roztrhnout? Stejně jsou mrtví, tim to vadit nebude!" Tonyho kámoši se začali smát. Tony se už připroval trhnout s fotkou, když ho najednou Taylor praštil vší silou pěstí do čelisti. Tony přepadl na zem a zůstal tam ležet. Taylor rychle sebral fotku ze země a dal se na útěk.                                                                                                                                                                  

 "Tak ho sakra chyťte!" zařval Tony, který se držel za oteklou čelist. Jeho kamarádi ho poslechli jako banda psů a řítili se za Taylorem. Ten se zrovna vyhýbal davům lidí, kteří se procházeli po městě. To Tonyho přátelé si s tím nelámali hlavu a odstrkovali lidi, kteří jim stáli v cestě. Náhle v běhu Taylor spatřil žebřík, který vedl na nějakou budovu. Rychle po něm vylezl a uvědomil si, že tam by se mohl Tonyho třem kamarádům schovat. Ovšem k jeho smůle ho spatřili. Dva vylezli po žebříku na budovu a jeden čekal dole v lidmy přeplněné ulici. Taylor nebyl žadný prcek, měřil okolo 180 cm, ale vedle dvou urostlých habanů ze čtvrťáku vypadal zkrátka jako zahradní trpaslík. Náhle se na Taylora vyřítil jeden z nich a chtěl ho udeřit pěstí na nekrytý obličej. Ovšem Taylor nečekaně a rychle uhýbl a nakopl ho přímým kopem do břicha. Ten se kupodivu skácel na zem a jeho kamarád na Taylora agresivně vyběhl. Taylor se dal znovu na útěk a vtom si uvědomil, že vedle je další budova. Vydal ze sebe tedy tu největší rychlost a bežel připraven skočit. Protivník ho následoval. Když už byl na krajíčku budovy, vyskočil co nejvíc do dálky jak to dokázal. Seskočil z jedné budovy a dopadl na druhou. Pád ztlumil parakotoulem tak jak se to učil s jedním kamarádem ze základky. Otočil se a podíval se jak si vede protivník. Ten skočil z budovy, ovšem nedoskočil na druhou a spadl do uličky mezi němi. Taylor se lekl a běžel se podívat jak vypadá. Z budovy spatřil jak dole v uličce leží protivník na kontejneru plného odpadků. "Ten kontejner přeplněný odpadky jeho pád určitě ztlumil," řekl si Taylor a pomocí žebříku slezl z budovy. Věděl že někde se ještě jeden z protivníků schovává. Řekl si však, že se na něj vykašle a půjde domů. Fotku rodičů, kterou stále držel v ruce, dal do kapsy v batohu. Šel po chodníku, který byl po straně porostlý živým plotem. V tom tichu slyšel kroky někoho, kdo šel za ním. Otočil se a v tu chvíli dostal pořádnou ránu pěstí a spadl skrz živý plot.             

Konečně se probral. Otevřel oči a k jeho překvapení zjistil že je uprosřed lesa. Ten les byl divný. Jediné co Taylor věděl určitě bylo to, že je listopad a v tomto lese všechno kvetlo a vypadalo to spíše na jaro. Otočil se. Žádný živý plot tam nebyl.                                                                                          

 "Kde to sakra jsem," nechápal Taylor. "Možná mě sem odnesli Tonyho kumpáni. Ale co bych dělal v tak divným lese?"  Ještě jednou se podíval kolem. Vedle něho ležel batoh.  Vzal ho a podíval se po fotografii. Byla tam.                                                                                                                                                  

"Tony to být nemohl," pomyslel si. "Ten by tu fotku buď ukradl, nebo roztrhal." Najednou slyšel opodál kroky. Rychle vstal ze země a nandal si batoh na rameno.                                                              

"Halo?" zvolal Taylor. Žádná odpověď. "Je tu někdo?!"                                                                                    Najednou před něj předstoupili dva muži v černozelených pláští s kápěmi. 

"Kdo jste?" pozvednul obočí Taylor a zmocnil se ho malinký strach. "Bezdomovci?"

V tu chvíli oba muži sundali kápě a Taylor spatřil dva vousaté, vysoké muže.                                        

"Jsme poutníci z Patrifortie," odpověděl ten napravo. Jeho hlas byl hluboký a přesto mladý.

"Patriforcie?" nechápal Taylor. "Co to sakra je?"

"Děláš si legraci?" zeptal se druhý muž, který měl daleko více přísný hlas a zdálo se, že mezi těmi dvěmy je on ten, který rozhoduje. "Budeš muset jít s námi."

"Kam?" odpověděl naštvaně. "Jsem na cestě domů k tetě!"          

"A ta bydlí kde?" zeptal se.

"V Oxfordu," řekl Taylor. "A co vám do toho vlastně je? Nechte mě být." 

"Co je to Oxford pane Barry?" podíval se ten mladší na toho přísného. 

"To netuším," pokrčil rameny pan Barry. "Buď je ten chlapec magor, nebo se stalo něco úplně divného." Řekl a dál si zkoumavě prohlížel Taylora. "Spíš se přikláním k první variantě." Jeho společník se zasmál, ale pan Barry se dál tvářil nepřátelsky a přísně. 

"Tak pojď chlapče," pobídl ho Barry a chytil ho ocelovým stiskem za ruku. 

Taylor se z toho sevření dostal. "Nikam nepůjdu," řekl rozhodně. 

"Chceš aby to šlo po zlým?!"  Hned co to dořekl dal mu Taylor pěstí do nosu a dal se na útěk. Utíkal co nejrychlejš uměl. Konečně jim utekl. 

"Tak to by jsme měli!" zasmál se Taylor a otočil se. Jakmile se otočil spatřil vzteky rudého pana Barryho. Ten držel v ruce meč, o kterém Taylor předtím ani nevěděl, že ho má. Napřáhl se a dal Taylorovi hlavicí do spánku. Ten se skácel na zem a zůstal ležet.