Drapple

Zelenkavé poznání

Jako obvykle jsem se vyplížil ze Zmijozelské koleje, aby mě Pansy Parkinsonová nenašla.
Bylo sychravé odpoledne a já jsem dostal hlad.
Rozhodl jsem se jít do velké síně, abych se pořádně najedl.
Harryho Pottera jsem měl pokrk, byl jsem rád,
že právě odcházel ze síně, nemusel jsem vidět tu jeho přihlouplou partu.
Sedl jsem si ke Zmijozelskému stolu a nandal jsem si nějaké pochoutky, konečně jsem se najedl, ale dostal jsem chuť ještě na něco malého.
Hmm...
Pomyslel jsem si, když jsem na misce uprostřed stolu uviděl pěkně zelené a kulaté jablíčko.
Nikdy jsem je nejedl, mohl bych to zkusit.
Natáhl jsem se k němu a uchopil ho do rukou.
Akorát se mi vešlo do dlaně a zavřel jsem oči, abych svými smysly dokázal jeho chuť popsat.
Kousl jsem do jablíčka a ucítil jsem motýlky v břiše.
Bylo tak šťavnaté, jeho šťáva mi vklouzla do úst a roztekla se po zubech.
Cítil jsem se jako v nebi, dokud mi ho Weasleyovic sova Errol nevyrazila svou nešikovností z rukou.
Podíval jsem se naštvaně k Nebelvírskému stolu.
,,To se vám povedlo. Nemůžete si tu vaší dezorientovanou sovu vyměnit?!"
Křikl jsem na ně a uslyšel jsem nějaké nadávky na mou čest, musel jsem se jen uchechtnout
a vyrazil jsem s Crabbem a Goylem na hodinu.
Naštěstí jsme měli lektvary, které učil profesor Snape.
Otec mu nařídil aby mi nadržoval, nikdo to nevěděl a tak jsem měl výhodu.
Otevřel jsem si učebnici a začal jsem přemýšlet o smaragdové kuličce, kterou jsem ve velké síni ochutnal.
Proč až teď? Proč jsem ho nejedl už dávno?
Tak dlouho jsem na tu chuť čekal.
Nic víc bych nepotřeboval a už vím co dnes budu dělat.
Sednu si do knihovny, vezmu si zelené jablíčko, které budu okusovat a budu přitom číst.
Budu poslouchat kapky dorážející na okna a relaxovat.
Ale hlavně, ucítím tu jeho aromatickou vůni a jeho šťáva mi bude zatékávat za zuby.
Pomyslel jsem si a hned se mi rozbušilo srdce.
Dokonce jsem přestal dávat pozor, nikdy se mi to nestalo, ale ani jsem toho nelitoval.
Představa o zeleném jablíčku mi byla milejší než látka, kterou jsme právě na lektvarech probírali.
,,Draco? Crabbe a Goyl mě pozvali na Famfrpálový trénink. Už se těším až tě tam uvidím."
Vyrušila mě z přemýšlení Pansy Parkinsonová, která si myslela že jí to se mnou vyjde.
Hluboce se mýlila, v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl celou dobu mimo.
,,Jak dlouho tam budeš?"
Zeptal jsem se jí a podíval jsem se podrážděně na kluky.
,,Vadí ti to?"
Zeptala se mě a stiskla k sobě rty.
,,Né, vůbec."
Řekl jsem sarkasticky, ale zřejmě to nepoznala.
Vzal jsem si učebnici a rozešli jsme se všichni pryč.
Těšil jsem se až si vezmu zelené jablíčko ze stolu a usadím se do knihovny.
Cestou do velké síně do mě narazil Potter.
Protočil jsem oči a koukl jsem se na něj.
,,Neumíš dávat pozor??"
Uchechtl jsem se.
,,Co kdyby jsi pro jednou dával pozor ty, Malfoyi."
Podíval se na mě jeho typickým sebeobranným pohledem.
,,Nemám chuť se s tebou dohadovat. Všichni víme kdo jsi zač. Sirotek."
Použil jsem na něj ty nejzranitelnější slova, jaký jsem vymyslel.
Možná jsem to trochu přehnal, ale přece se jen tak nenechám shodit.
,,Jsi ubožák."
Uchechtl jsem se a nasadil jsem svou ledovou masku.
,,Ne takový jako jsi ty sám, Pottere."
Sykl jsem na něj a odešel jsem do síně.
Potřeboval jsem se uklidnit a tak jsem si vzal své milované zelené jablko.
V knihovně jsem si vybral knihu a sedl jsem si do křesla v rohu.
Otáčel jsem stránku po stránce a poslouchal kapky deště bubnující na okna.
Bylo to tak uklidňující, že jsem na incident s Potterem zapomněl.
Podíval jsem se na zelené jablíčko které jsem pohazoval v ruce a zamyslel jsem se.
Jak to, že existuje něco tak dokonalého?
Hodí se k mé kolejní barvě.
Je tak hladké a kulaté.
Je to moje zelená kráska, která je mi věrná.
Hledám tisíce slov, ale stále nemohu tvé dokonalé rysy popsat.
Už se nesmím tak trápit.
Přiložil jsem si jablko ke svým ústům a uspokojil jsem se jeho hladkým tvarem.
Zavřel jsem oči a pomalu jsem se do zeleného jablka zakousl.
Jsem pořád posedlý jeho neodolatelnou chutí.
Kouskem po kousku jsem se dostával k jeho jádru.
Steklo mi pár slz, když jsem ho dojedl.
Takhle to nenechám. Měl bych tě ve svém jídelníčku vynechat, protože jsem na tobě až moc závislý, ale nejde to.
Myslím na tebe každou minutu...
Setřel jsem si slzy a odložil jsem svou knihu zpět do regálu.
Odešel jsem z knihovny a napadlo mě, že bych se mohl podívat do Bradavické kuchyně.
Třeba tě tam budou mít.
Doufal jsem ve svém nitru, a i když jsem věděl že je už pozdě a měl bych jít na svou kolej, vešel jsem do kuchyně a začal jsem dychtivě hledat.
,,Kdepak jsi?"
Špitl jsem a pořád jsem marně hledal.
Nejspíš už skřítci spí.
Pomyslel jsem si a celý zklamaný a naštvaný jsem se rychle rozešel do mého pokoje ve Zmijozelské koleji.
Celou noc jsem nemohl usnout.
Přemýšlel jsem neustále o mé smaragdové krásce.
Proč tam neměli ta dokonalá jablka?
Myslel jsem, že v Bradavicích nikdy nic nechybí.
Obrátil jsem se na druhý bok, abych nemusel vnímat Goylovo chrápání.
Byla to dlouhá noc.
Zítra je snad budou mít zase ve velké síni.
Ale co když do zítra nebudu muset čekat?
Zamyslel jsem se, jestli je to opravdu nezbytné.
Zjistil jsem, že bez zeleného jablka nemohu žít ani minutu.
Potichu jsem vstal a vzal jsem na sebe teplou mikinu.
Opatrně jsem se vykradl z pokoje a po tmě jsem odešel pryč směrem do kuchyně.
Celou cestou jsem se klepal, a doufal jsem, aby mě nikdo nenachytal.
Na jedné chodbě jsem uslyšel hlasy, chtěl jsem si rozsvítit hůlku ale bylo by to riskantní.
Schoval jsem se a začal jsem odposlouchávat.
Srdce mi bušilo ostošest.
Zjistil jsem, že se na chodbě baví profesor Snape s Potterem a profesorem Lupinem.
Na sucho jsem polkl a zůstal jsem co nejtišeji.
Nechtěl jsem, aby nám odebrali body.
Čekal jsem za rohem do té doby, dokud neodešli.
Když jsem slyšel, že bylo na chodbě ticho, řekl jsem ,,Lumos."
A rozsvítil jsem svou hůlku.
,,Draco Malfoy?"
Ozvalo se a já jsem celý zděšený ztuhl na místě.
Podíval jsem se na všechny tři a netušil jsem, co jim povím.