Love with my teacher

Část 7.

Jak jen jim to říct? Jak mám říct svým kamarádkám, že chodím s učitelem...někdo by mi řekl "Vždyť to nikomu říkat nemusíš". Jenže my jsme před sebou nikdy neměly tajemství, Terka a Zuzka jsou pro mě jako sestry a já jim to nechci zapírat.

V: "Milane... Tedy pane učiteli" opravím se rychle.
M: "Ano Viky, děje se něco?" ptá se mě trochu nervózně
V: "Potřebovala bych s vámi mluvit", řeknu rozpačitě, jelikož se na nás otočí učitelka matiky s tím její bodavým pohledem.
M: "Tak pojď se mnou k tělocvičně, potřebuju tam něco zařídit a pak už nemůžu", řekne a míří ke schodům

Když dojdeme k tělocvičně nervózně ho zatáhám za rukáv a ukážu na dveře u skladu, po chvíli mě chápe a odemyká dveře. Když jsem konečně uvnitř malé místní plné švihadel a míčů, tak mi Milan řekne...

M: "Viky co se děje? Ve škole bychom spolu neměli mluvit a jestli nás někdo objeví ve skladě, bude z toho problém."
V: "Já vím, promiň, ale mám strach..."
M: "Z čeho? Že na nás někdo přijde?"
V: "Jo, to taky, ale hlavně mám strach, že se prokecnu před holkama a všechno o nás jim řeknu. Víš, nikdy jsme si nic nezatajovaly a cítím se teď špatně."
M: "Cože? Teda no, tak to nevím, nemůžeš jim to říct nebo alespoň ne dokud chodíš do devítky. Až budeš na střední, tak už je to jedno, ale teď jsme tvůj učitel..."

řekne, ale já jen mlčím, vlastně přemýšlím, jestli to tak bude dobře...

V: "Tak jo, promiň, že jsem tě otravoval" , řeknu a už sahám po klice...

Když v tom mě Milan chytí v pase a přitáhne si mě k sobě

M: "Přece už nechceš jít", řekne s tím jeho úsměvem a dodá, "zvoní přece až za pět minut."

Do třídy přijdu až po zvonění, ale matikářka, kterou teď máme tady ještě naštěstí není...

Zbytek měsíce trávím poklidně, je říjen, takže listí už je zcela zbarvené do podzimní palety a já si užívám vánek, který mi čechrá vlasy.

V: "Je tady váženě krásný výhled", řeknu Milanovi, který dalekohledem z vyhlídky na kterou jsme vyrazili, pozoruje kopce v dáli.
M: "Říkal jsem ti, že se ti tu bude líbit", řekne s úsměvem a přisedne si ke mě na lavičku a rukou mě obejme. "No...řekne nervózně, když už jsme u toho co by se ti mohlo líbit...tak mám pro tebe překvapení"...
V: "Vážně? A jaký?"
M: "Je to přece překvapení, řekne a směje se, zítra v pět tě vyzvednu u tebe před domem a pojedu ti to překvápko ukázat, jo?"
V: "No tak jo" odpovím šťastně...

Domů přijdu až večer, nikdo tu není i přes to, že je neděle, každopádně se nemusím bát otázek typu "Kde jsi byla? S kým si byla?" a tak. Mamka je podnikatelka a má dost cest do zahraničí, takže většinu času jsem doma sama a táta, ten žije už pět let s jeho novou ženou. Mají spolu dvou letýho kluka a na mě táta kašle, naposledy jsem ho viděla v loni o Vánocích, kdy se sám obtěžoval, se jednou za rok ukázat...
"Doufám, že já budu lepší rodič..." řeknu nahlas, až se toho sama leknu. Každopádně to, že teď nikdo není doma mi vůbec nevadí, alespoň můžu zítra být s Milanem. Už se těším na to překvapení...

Doufám, že se vám sedmá část příběhu líbila a že se taky tak těšíte na překvapení pro Viky...
Taky se chci omluvit za tak dlouho neaktivitu, snad se to zlepší🙃🤍!