Finally happy VMinKook

Bojím se

Omlouvám se za pravopisné chyby.

Jungkook POV.

Probudili mě kroky. V první chvíli jsem byl příšerně zmatený a začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Kroky se stále přibližovaly a se začal třást. Nejsem si vůbec jistý, jestli to bylo proto, že jsem se bál, nebo proto, že bylo chladno. Sáhl jsem si do svých mastných vlasů, až se mi mé drobné prstíky zasekly o má černá ouška.

A v tu chvíli jsem si to uvědomil. Rychle jsem natáhl své promrzlé ručky za hlavu a snažil jsem se chytit kapuci. To se naštěstí povedlo hned a jsem ji přetáhl přes hlavu a ještě víc se schoulil do klubíčka. Kroky utichly.
Kdo to je?
Kolik mu je?
Co se mnou bude?
Ublíží mi?
BOJÍM SE
A spousta podobných otázek mi létaly hlavou tak rychle, že by nikdo nedokázal spočítat, kolik jich ve skutečnosti bylo.

Jeho pronikavý pohled skenoval celou mou maličkost. A jelikož jsem už od přírody zvědavý, nedalo mi to a musel jsem se podívat, kdo do mě za tu dobu asi vykoukal díru. Opatrně zvedám svůj pohled vzhůru a pohlédl osobě přede mnou do očí. V tu chvíli mi srdce vynechalo úder, rozšířili se mi zorničky a tentokrát jsem to byl já, kdo toho druhého skenoval pohledem.

Přímo přede mnou stál malý blonďatý chlapec, s plnými růžovými rty a lehce nafouknutými tvářičkami. Odhadem stejně starý jako já. Byl krásný. Nádhernějšího člověka jsem ještě nikdy neviděl. To už jsem mrtví a pozoruji anděla??, prolétlo mi hlavou. Promnul jsem si oči a znovu jimi zaostřil na anděla přede mnou. Byl sexy, cute, krásný a... všechno na něm je perfektní.

Chvíli jsme si hleděli do očí než on přerušil to napjaté ticho mezi námi.

,,Co tu děláš králíčku?" promluvil. Nejen že vypadá jako anděl, ale ten hlas, ten hlas je snad jemnější než nejjemnější hedvábí na světě. Ale zarazilo mě to oslovení.

Nahodil jsem nechápavý kukuč a pohlédl do jeho očí. Zřejmě pochopil, co mi tu nesedí.

,,Králíčku jsem tě nazval protože mi ho připomínáš, víš?" usmál se tak, že si říkám, jestli vůbec něco vidí, jelikož se jeho oči srovnaly do rovné čárky.

Kývl jsem a opřel se o krabici, ve které
pořád ještě sedím.

To jsem ale dělat neměl. Krabice se pod mojí váhou překlopila a naráz na zem mi schodil z hlavy kapuci. No a teď se ozval můj vnitřní hlas ,,to jsi tomu dal, šikula jseš."

Pohlédl jsem znovu na blondýna, který se momentálně vyjukaně díval na má ouška. Mé tělo se začalo třást. Chlapec si toho musel všimnout a chtěl se ke mě přibližit. Na to jsem se ještě víc přikrčil a pro jistotu i kus odsunul.

O kus ode mě odstoupil a sáhl si na kapuci, kterou měl na hlavě a začal ji pomalu stahovat dolů a u toho pozoroval mojí reakci.

Když si ji stáhl úplně, všiml jsem si dvou mourovatých oušek. To mě trochu uklidní. Ten pocit, že je jako já byl neskutečně uvolňující. Ale i tak jsem se bál.

On se znovu usmál a pokusil se navázat novou konverzaci.

,,Tak králíčku, jakpak se jmenuješ?" mluvil ke mě tak klidně a necítil jsem z něj zlo, tak jsem odpověděl.

,,Jungkook, Jeon Jungkook" vydechl jsem tiše. Po mé odpovědi se usmál ještě víc. Asi byl rád, že s ním vůbec mluvím.

,,Těší mě Kookie, já jsem Park Jimin. A kolik ti vlastně je?" vyzvídal dál. Já ze  sebe stěží vypáčil jednu větu a to ,,20, a tobě?" Bez zakoktání jsem prostě nejlepší. ,, Mě je 21."

Pokračoval ve vyzvídání , pro něj nových informací a do 20 minut, ze  mě vytáhl celou mou minulost. Mé vyprávění se neobešlo bez slz.

,, Páni, neměl jsi to jednoduchý Kookie, ale já tě tu po tom všem nemůžu nechat." pousmál se ,, vezmu tě k sobě, a ne neberu jako odpověď. A upozorním tě radši dopředu, protože žiju s jedním člověkem." Po poslední větě jsem se zmohl na pouhé ,,Bojím se".

No nejsou KAWAI??