Finally happy VMinKook

Promiň Yoongi

„Něco mě napadlo." Vhrkl najednou Tae. „Co? Že to není žádná kravina?" „Kravina to asi je, ale nic jiného mě fakt nenapadá." „Tak řekneš mi už konečně, co tě napadlo?" začínám být nervní. „Zavoláme Yoongimu." „To je pořádná kravina. Vždyť jsou dvě ráno." Slabě vykřiknu. „A máš snad lepší nápad?" sklopím hlavu. „Nemám." „Tak vidíš. Dojdi prosím do ložnice a na mém nočním stolku je telefon. Zavolej z něj Hoseokovi. Na Yoongiho číslo fakt nemám." Nic mu na to neřeknu a už běžím pro ten mobil. Vytrhnu ho z nabíječky a hned hledám v kontaktech jméno Taeho kolegy.

Jen co to najdu, okamžitě začnu volat. Během dlouhého pípání seběhnu k Taemu do obýváku a dám hovor nahlas. Volal jsem mu asi šestkrát, než to konečně zvedl. „Taehyungu, ty ses snad posral, ne? Proč mě doprdele otravuješ uprostřed noci?!" ozval se z telefonu naštvaný a unavený hlas. „Tady Jimin, promiň, že tě budíme, ale nutně potřebujeme mluvit s Yoongim." „A nepočká to do rána?" „Ne, to nepočká, jde o Kooka." „Ach jo. Tak počkejte chvíli, musím ho nějak vzbudit."

„Hoseoku!" ozval se z telefonu doslova nasraný hlas Yoongiho. „Promiň Gi, ale volá Jimin, že je to důležitý a týká se to Kooka." Zaslechl jsem v pozadí hlas Hobiho. „Sakra, kde je?" „Tady máš mobil."

„Haló?" zaslechl jsem zřetelněji Giho hlas. „Yoongi? Promiň za vzbuzení, ale potřebujeme nutně pomoct s Kookem." „Co s ním je?" úplně se probere ze spánku a věnuje mi plnou pozornost. „Vzbudila mě hlasitá rána a Kook u nás nebyl, tak jsem se po něm šel podívat a našel jsem ho sedět u schodů stočeného v klubíčku, plakal a lehce se pohupoval. Zatřásl jsem s ním a tím ho probudil. Začal hystericky plakat a křičet. Už pláče půl hodiny a nevíme, jak to zastavit." „A kurva, je to tu zase." Špitl si pro sebe, než pokračoval. „Chime, já k vám přijedu co nejdřív to půjde, ale poslouchej. Řekni Taemu, aby na sebe Kooka vysadil a obmotej mu nohy kolem Taeho pasu. On se k němu víc přitáhne sám." Telefon nechám ležet na stole, aby to slyšel i Tae a pomůžu mu se zvednout.

Kooka si nadhodí do náruče a já mu obmotám nohy kolem Taeho pasu. A Kook se k němu opravdu víc natiskne a pláče mu do ramena. „No? Co teď?" zavolám do telefonu. „Už jsme na cestě Chime, žádný stres. Ještě řekni Taemu, aby s ním chodil po místnosti. To by mělo těch pár minut vydržet." „Dobře, budu vás čekat u dveří. Zatím čau." „Čau." 

Tae udělal přesně to, co řekl Yoongi a tím trošku zmírnil Kookův pláč. „Jdu jim otevřít." Řeknu Taemu a utíkám ke dveřím. Kde už nervózně stepuje Yoongi s taškou přes rameno s unaveným Hoseokem za zády. „Kde jsou?" zeptá se Yoongi místo pozdravu. „V obýváku." Máchnu rukou a jdu za nimi. „Takže," ujme se situace Yoongi. „Potřebuju, aby Hobi s Taem odešli do jiné místnosti." „A to jako proč?" nesouhlasí Tae. „Tohle nemůžete pochopit, nejste hybridi. To neberte jako urážku, jen nás tu prosím chvíli nechte." Prosil Yoongi oba dva. „Fajn." Rezignovali nakonec. Tae položil Kooka na gauč, a i s Hobim se odebrali asi do ložnice.

„Tak, co s ním?" zeptám se vystresovaně a přejdu k Yoongimu, který se hrabe v tašce, kterou si přinesl. „Jimine. Asi víš, jak probíhá puberta u hybridů, že?" „Jo, to vím, ale co to má společného s Kookem?" „Asi taky víš, jaký vztah má Kookie a jeho bratr, že?" „To vím." „Tohle se děje proto, že Kookie vlastně celou pubertu přeskočil a teď si to kompenzuje tímto stylem. Ale jeho mysl je už dospělá a brání se té myšlence, proto tak pláče." Vysvětlí Yoongi celou situaci a já pochopením přikývnu. „Fajn, už vím, o co jde, a jak to zastavíme?" ptám se dál.