Alpha to Alpha (Camren, CZ)

5. Kapitola

Lidská podoba

„Milo!"

„Milo! Probuď se!"

Camila náhle otevřela oči, hlavu vystřelila vzhůru a zjistila, že se nesmírně potí. Dýchala rychle a puls jí rychle stoupal. Srdce jí bušilo jako o závod, hlava se jí točila a celé tělo se jí třáslo.

„Hej, Milo. To jsem já! To jsem já! Uklidni se, jsem tady."

Camila vzhlédla a setkala se se známýma oříškově hnědýma očima své nejlepší kamarádky, Dinah. Okamžitě se uklidnila, padla zpátky na postel a oči se jí zalily slzami. Dinah okamžitě věděla proč. Připlazila se ke své nejlepší kamarádce, lehla si vedle ní a snažila se ji utěšit. „Milo.. Stalo se to znovu?" Dinah si smutně povzdechla.

„Stává se to pokaždé. Není jedna noc, kdy bych spala normálně. Pořád mám stejnou noční můru. Pořád dokola. Už to nevydržím." Camila tiše vzlykala a nechala slzy volně stékat po lících. „Nemůžu Dinah.. Já-já prostě nemůžu..."

„Já vím. Chci ti pomoct. Jsem tu pro tebe. Víš, že jsem tu vždycky pro tebe, Milo."

Dinah popadla svou nejlepší kamarádku za ruku hladila ji.

Flashback

„J-Justine?" Camila vzlykala, že Justin zase spí. S kým by teď mohla mluvit?

Její otec právě zemřel a ona právě vyjela na svou nejlepší kamarádku, což mělo za následek, že ji ztratila. Možná navždy. Chtěla jít za Justinem. Aby ji mohl utěšit nebo tak něco. Ale teď by nijak nepomohl, spal.

Camila zůstala sama. Nemohla to udělat. Nebyla připravená.

Camila vyšla z jeskyně, déšť ji padal na hlavu, který pohltil sněho-bílý kožich. „Co se stalo mému otci?" Camila přemýšlela nahlas. Vzhlédla k nebi a z očí jí tekly slzy. Nebýt lijáku a Camilina bolavého srdce, byla by dnes obloha tak krásná. „Už nevím, co mám dělat.."

Camila shlížela na své zablácené a špinavé tlapy a polykala neustálý ostrý knedlík, který se jí tvořil v krku. Přes déšť a slzy v očích teď skoro nic neviděla. „Prostě někoho potřebuju!" Křičela na sebe. „Chci, aby mi někdo rozuměl!" Hlas se jí zlomil.

„Já taky."

Camila téměř okamžitě ztuhla. Nečekala, že ji někdo bude poslouchat. Zůstala ve stejné poloze, posadila se, sesula se na zem a ztuhla na místě. Cítila, jak se k ní někdo přibližuje, ale v této chvíli jí bylo jedno, kdo to je. Ale možná by jí mohli pomoct? Bože, nemohla si ani pomoct..

Camilinýma uslzenýma očima se pomalu vynořil rozmazaný obrys karamelově zbarveného vlka. Byla mladá. Vypadalo to, že má stejný věk. Je jen malé štěně jako ona. Ale ve srovnání s Camilou, která byla někdy považována za docela vychrtlou, vypadala tlustší a svalnatější.

„Vím, jak se cítíš." Odmlčela se, aby těžce polkla, „Tak nějak." Hledala z Camiliných očí nějakou přívětivost, ale žádnou nenašla. „Jmenuji se Dinah."

Camila se teď ocitla tváří v tvář vlčímu štěněti a překvapivě vypadala mile, na rozdíl od většiny cizinců.

„Jmenuji se C-Camila." Pousmála se na druhého vlka, ale srdce ji stále bolelo.

Dinah jí úsměv opětovala.

--

Uplynulo několik minut, kdy Camila a Dinah mlčky seděly, dokud se Camila nerozhodla promluvit.

„Děkuji Dinah," promluvila, její tón byl upřímný a Dinah se při něm jemně usmála, „Myslím to vážně." Ale její oči byly stále skelné od slz, „Nemám tušení, kde bych bez tebe byla."

Dinah se široce usmála a oči se jí leskly. „Nevím, co by se stalo, kdybych tě nenašla, Chancho." Camila se slzami v očích se chichotala své přezdívce, „Já taky Cheechee."

„No tak, usmívej se!" Dinah vyskočila ze své pozice a zazubila se na ni, „Jaká je další mise alfo?" Uchechtla se. Camila svraštila obočí.

Měla představu, co by to mohlo být.

„Probuď ostatní." Camila mávla na Dinah ze dveří, „Hned jsem tam."

Mladá brunetka počkala, až Dinah vyjde z pokoje. Otočila se na bok a zadívala se na stěnu jeskyně. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, že sotva věděla, kde začít.

'Moje další mise... Musím se zbavit své noční můry, ale jak?'

Camila se otočila na pravý bok.

'Dovolte mi zrekapitulovat, co se stalo.'

Camila pevně zavřela oči.

'Bojím se. V téhle noční můře se bojím. Vyděšená vidím před sebou tátu, ale nemůžu se pohnout, abych se k němu dostala. Jsem zmrzlá na místě. Všechno se to děje tak rychle, že je to jako rozmazaná šmouha a ozvěna a svět se točí. Je to zpomalené a přitom tak náhlé. Pak Mike udeří tátu, drápne ho přes břicho a s Klářinou pomocí.'

Camila lehce poskočila a její noční můra se jí znovu honila hlavou jako skutečný život, skoro jako vzpomínka.

'Zavřu oči a přeji si, aby už bylo po všem, ale pořád slyším křik svého otce. Jeho pláč, ječení, kňučení. Pálí mě v uších. Zjišťuji, že pláču a křičím. On umírá. A já mu nemůžu pomoct. Můj nejhorší strach. Začínalo se to plnit. Zuřivě štěkám, snažím se pohnout, ale je to k ničemu. Uvízla jsem v čase.'

'Další škrábanec na břiše.'

Další výkřik Camily.

'Další škrábnutí přes nohy.'

Kňučení.

'Mike zarývá drápy do žaludku mého otce. Vyje bolestí.'

Camile stékal z čela pot, ale přinutila se soustředit.

'Pak ticho. No, skoro ticho.'

Camila zatajila dech, tuhle část nenáviděla.

'Nebýt zvonění v uších, bylo by ticho. Točila se mi hlava a zhroutila jsem se na podlahu, stejně jako můj otec, kterého vidím. Ztrácím energii, ztrácím sílu, ztrácím život bez něj po mém boku. Jsem tak slabá, ale přinutím se zvednout hlavu. Chyba.'

'Lauren prochází mýtinou. Najednou se zastaví a podívá se na tátu. Všimla jsem si jí. Usmívá se tak slabě a přejíždí svými malými, ale ostrými drápky po tváři mého otce, řeže ho a zakrývá ho jeho vlastní čerstvou krví.'

'Pak se zastaví a podívá se na mě.'

Camile poskočilo srdce a zrychlil se jí dech, jako by utíkala.

'Vydá se ke mně s očima upřenýma na mě. Kdybych mohla, utekla bych. Ale nešlo to.

„Jauregui.." Říká, přikyvuje a hořce se mi směje. Přiblíží se ke mně, zabije mě...'

„To je Lauren." Camila otevřela oči a přizpůsobila se světlu, takže se jí zmenšily zorničky. Zuby měla zaťaté a právě v tu chvíli si uvědomila, jak může svou noční můru nechat nadobro zmizet.

--

„Lidi.." Oznamuje Camila a prohlíží si svoji šestičlenou smečku; Dinah, Justin, Tyler, Perrie, Dylan a Shay. Okamžitě se k ní všichni obrátí a věnují jí plnou pozornost.

„Náš další problém, který máme.." Ohlásila a pohlédla na Dinah.

„Je Jauregui smečka."