Letopisy Narnie - Kůň a jeho chlapec -- C.S.Lewis

4. Šasta se setkává s Narniany

Zpočátku Šasta neviděl v údolí před sebou nic než moře mlhy, ze kterého se vynořovala občas nějaká věžička nebo kupole. Ale jak světla přibývalo a mlha se protrhávala, rozeznával víc a víc. 

Široká řeka se dělila na dva proudy a na ostrově mezi nimi stálo město Tašbán, jeden z divů světa. Kolem dokola se táhly vysoké hradby střežené tolika věžemi, že je brzo přestal počítat. Za hradbami se z vody zdvihal kopec. Na jeho vrcholu stál tisrokův palác a chrám velikého boha Taše a každý metr svahu mezi hradbami a palácem byl zastavěný budovami - terasa nad terasou, ulice nad ulicí, serpentiny nebo mohutná schodiště lemovaná pomerančovníky a citroníky, střešní zahrady, balkony, hluboká loubí, sloupové kolonády, věže, vížky, cimbuří a minarety. Když konečně z moře vyšlo slunce a veliká postříbřená kupole chrámu se v jeho světle zaleskla, skoro ho to oslnilo. 

"Pojď, pojď a nestůj, Šasto," pobízel ho neustále Brí.

Na obou březích obklopovalo řeku tolik zahrad, že to nejdřív vypadalo jako les. Teprve po chvíli bylo možné rozpoznat bílé zdi nesčetných domků a vykukující zpod stromů a Šasta ucítil příjemnou vůni květů a ovoce. Asi za čtvrt hodiny se dostali dolů mezi zahrady a mohli pokračovat po rovné silnici. Po obou stranách se táhly bílé zdi, přes které se skláněly větve ovocných stromů.

"Panečku," prohlásil Šasta s posvátnou úctou. "Tady je to krásné!"

"To je pravda," souhlasil Brí. "Ale byl bych mnohem radši, kdybychom už byli na druhé straně. Na sever do Narnie!"

Náhle se ozval zvláštní tichý tón, který postupně sílil a sílil, až se zdálo, že se jím rozhoupalo celé údolí. Byl to lahodný zvuk, ale tak silný a slavnostní, e byl až trochu děsivý.

"To jsou rohy, dávají signál k otevření městských bran," vysvětloval Brí. "Za chviličku tam jsme. Aravis, buď tak hodná, nahrb trochu ramena a jdi víc ztěžka a pokus se nevypadat tolik jako princezna. Snaž se představit, že tě celý život kopali. svazovali a nadávali ti."

"No když už o tom mluvíme," odsekla Aravis, "co kdybys ty trochu víc svěsil hlavu, nevypínal tak moc šíji a vůbec se snažil vypadat trochu míň jako válečný kůň?"

"Tiše," řekl Brí, "už jsme tady."

A bylo to tak. Došli na břeh řeky a dál vedla cesta přes most s mnoha oblouky. Voda se v ranním slunci krásně blyštila. Po pravici, poblíž ústí řeky, zahlédli stěžně lodí. Několik dalších poutníků už přecházelo most, většinou venkované s naloženými osly a mezky nebo s košíky na hlavách. Děti a koně se k nim přidali. 

"Děje se něco?" zašeptal Šasta Aravis, která se tvářila dost divně.

"Pro tebe se neděje vůbec nic," odsekla Aravis dost vztekle, i když také šeptem. "Tobě do Tašbánu nic není. Ale já bych měla jet v nosítkách, před sebou vojáky, za sebou otroky, a mít třeba namířeno na hostinu do tisrokova paláce, ké žije věčně, a ne se sem takhle potajmu plížit. Pro tebe je to něco jiného."

Šastovi to připadalo hrozně hloupé.

Na druhém konci mostu spatřili hradby, tyčící se do veliké výšky, a mosaznou bránu, otevřenou dokořán. Po obou stranách stálo nějakých pět šest vojáků a opíralo se o kopí. Aravis si říkala: "Kdyby tušili, čí jsem dcera, postavili by se do pozoru a uctivě by pozdravili." Ostatní ale mysleli jen na to, jak projít, a doufali, že se jich vojáci nebudou na nic ptát. Naštěstí se skutečně neptali. Jen jeden z nich vytáhl nějakému venkovanovi z koše mrkev a hodil ji s hrubým smíchem po Šastovi: 

"Hej! Podomku! Ty to schytáš, jestli se tvůj pán dozví, že na jeho jezdeckém koni vozíš náklady!"

To je samozřejmě vyděsilo, protože bylo jasné, že každý bude Brího považovat za válečného koně, i když je špinavý.