Letopisy Narnie - Kůň a jeho chlapec -- C.S.Lewis

6. Šasta mezi hrobkami

Šasta zlehka po špičkách utíkal po střeše. Během vteřiny se vyšvihl na zeď, a když doběhl na roj, zjistil, že se dívá do úzké, zapáchající uličky. U vnější strany zdi spatřil skutečně hromadu smetí, jak mu říkal Korin. Než Šasta seskočil, stačil se ještě rozhlédnout kolem, aby zjistil, kde je. Vypadalo to, že je už na druhé straně kopce, na kterém se rozkládá Tašbán. Všude kolem něj byly vidět samé ploché střechy, jedna překrývala druhou, až dolů k věžím a cimbuřím severní hradby města. Pod hradbami tekla řeka a nad ní se rozkládal krátký svah se zahradami. A za nimi... v životě nic takového neviděl... vypadalo to jako žlutošedé klidné moře, jež se rozprostírá na míle daleko. Na konci té plochy se zvedaly jakési hromady s nerovnými kraji a některé měly dokonce bílé špičky. "To je přece poušť! A hory!" uvědomil si Šasta. 

Seskočil rychle dolů do hromady smetí a rozběhl se z kopce, jak nejrychleji dokázal. Úzká ulička brzo vyústila v širší ulici, kde bylo mnohem víc lidí. Nikdo si ale malého otrhaného kluka s bosýma nohama nevšímal. Stejně se mu al žaludek svíral strachy, dokud nezahnul za roh a neuviděl městskou bránu. Dav lidí ho vtáhl mezi sebe a postrkoval ven. Na mostě dav postupoval velmi pomalu, spíš to vypadalo jako nějaká fronta. Po zápachu, vedru a hluku Tašbánu ale tady u tekoucí vody bylo aspoň příjemně svěže.

Když se Šasta konečně dostal přes most, dav prořídl. Vypadalo to, že všichni mají namířeno podél řeky - buď napravo, nebo nalevo. Šasta ale vyrazil dopředu mezi zahrady, neprošlapanou cestičkou. Najednou už šel sám a dostal se až na hřeben svahu. Tam se zastavil a jen zíral. Takhle nějak se představoval konec světa. Na zemi už najednou nerostlo ani stéblo trávy a všude kolem byl jen samý písek. Podobalo se to mořskému břehu, ale písek tu byl hrubší, protože ho nezjemnila voda. Před ním se tyčily hory, které mu teď připadaly vzdálenější než kdy dřív. Docela se mu ulevilo, když vlevo, asi pět minut chůze daleko, spatřil staré hrobky, přesně takové, jak je popisoval Brí. Byly to kupole drolícího se kamene, které vypadaly jako veliké úly, ale byly o něco užší. Přímo za nimi teď zapadalo slunce, takže vyhlížely dost pochmurně a nebezpečně. 

Vydal se k hrobkám. Cestou se rozhlížel, jestli nenajde nějaké stopy po svých přátelích, ale zapadající slunce mu svítilo do očí a neviděl skoro nic.

"Stejně asi budou na opačné straně, za tou nejvzdálenější hrobkou, a ne tady, kde by je mohl zahlédnout každý," pomyslel si.

Hrobek bylo asi dvanáct, všechny měly nízký obloukový vchod a uvnitř byla jen tma. Stály roztroušeny v krajině bez jakéhokoli řádu, takže Šasta je musel obíhat kolem dokola hezky jednu po druhé, aby si byl jistý, že je obešel všechny. Trvalo to dlouho, ale Šastovi nic jiného nezbylo. Jenže ... Nikdo tam nebyl.

Kolem panovalo hluboké ticho, slunce teď už úplně zapadlo. 

Někde za ním se náhle ozval strašlivý zvuk. Šastovi vyskočilo srdce až do krku a musel se kousnout do jazyka, aby nezaječel. Vzápětí si ale uvědomil, co to je. Tašbánské rohy dávaly pokyn k uzavření bran. "Nechovej se jako hloupý a zbabělý kluk," pokáral sám sebe. "Tohle jsi přece už jednou slyšel, ráno, když otevírali brány." Jenže on je to veliký rozdíl, když ten zvuk slyšíte ráno s přáteli a navíc vám otevírá cestu, než když ho slyšíte sami večer, kdy vám naopak cestu uzavírá. Teď, když se brány zavřely, bylo jasné, že ostatní už dnes nepřijdou. "Buď uvízli na noc v Tašbánu," říkal si Šasta, "nebo pokračovali beze mě. Aravis by to klidně udělala. Ale Brí ne. Ten určitě ne, nebo snad ano?"

V tomhle se Šasta ale mýlil. Aravis byla sice hrdá a uměla bát i dost zlá, ale byla také čestná a nikdy by neopustila svého společníka, ať už si o něm myslela cokoli. Bylo jasné, že tady Šasta bude muset strávit noc sám. Minutu od minuty byla větší tma a jemu se tu líbilo čím dál méně. Ty veliké, mlčenlivé kamenné kupole v sobě měly něco, co mu nahánělo husí kůži. Dlouho se snažil, jak jen mohl, aby nemyslel na přízraky, ale teď už se to nedalo vydržet!.