Letopisy Narnie - Kůň a jeho chlapec -- C.S.Lewis

2. Dobrodružství na cestě

Bylo už skoro poledne dalšího dne, když Šastu vzbudil divný pocit. Něco teplého a měkkého mu přejíždělo po obličeji. Otevřel oči a zjistil, že se dívá do dlouhé koňské tváře, nozdry a pysky se skoro dotýkaly chlapcovy tváře. Vzpomněl si na celé noční dobrodružství a posadil se. Jak to ale udělal, zasténal bolestí.

"Au, Brí," vypravil ze sebe, "všechno mě bolí. Celé tělo. Skoro se nemůžu hýbat."

"Dobré ráno, maličký," řekl Brí. "Já jsem si myslel, že budeš trochu ztuhlý. Z pádů to být nemůže. Nebylo jich víc než tak deset dvanáct, a všechny do krásně měkké trávy, že muselo být úplné potěšení tam spadnout. A při tom jediném, kde to mohlo dopadnout špatně, tě zabrzdilo to šípkové křoví. Co takhle snídani? Já už jsem měl."

"Dej pokoj se snídaní. Dej mi pokoj se vším," odpověděl Šasta. "Říkám ti, že se nemůžu ani hnout." Kůň ho ale tak dlouho pošťuchoval hubou a jemně postrkoval kopytem, až musel vstát. Pak se rozhlédl kolem a uviděl, kde jsou. Za nimi bylo vysoké mlází. Před nimi louka plná bílých květin. 
Hluboko pod nimi, tak hluboko, že zvuk příboje zněl jen velice slabě, leželo moře. Šasta ho nikdy nespatřil z takové výšky a ani ho nenapadlo, že může mít tolik barev. Napravo i nalevo se táhlo pobřeží a do vody vybíhal jeden mys za druhým. 
U jejich špiček bylo vidět bílou pěnu narážející na skály, ale slyšet nebylo nic. Bylo to příliš daleko. 
Nad hlavou jim létali racci a bylo už takové horko, že se vzduch nad zemí chvěl. Nejvíc ale Šastu překvapilo, jak je ten vzduch cítit. Dlouho nemohl přijít na to, co tu chybí. Pak si uvědomil, že vůbec nepáchnou ryby. Celý život totiž strávil v rybářské chýši nebo mezi sítěmi, a tak rybímu pachu ani na chvíli neunikl. Ale tenhle nová vzduch byl tak voňavý, že na chvíli zapomněl na modřiny a rozbolavělé svaly a řekl: "Ty, Brí, neříkal jsi něco o snídani?"

"Říkal," odpověděl Brí. "Myslím, že v sedlových vacích něco najdeš. Jsou támhle na stromě, kam jsi je včera v noci pověsil - nebo spíš dnes časně ráno."

Prohlédli vaky a výsledek je potěšil - masové taštičky, jen maličko okoralé, hrouda sušených fíků a další hrouda čerstvého sýra, malá láhev vína a nějaké peníze. Dohromady kolem čtyřiceti srpků. Tolik peněz Šasta neviděl za celý život.

Šasta se opatrně, s bolestným sykáním posadil, opřel se zády o strom a pustil se do jídla. I Brí si uškubnul ještě trochu trávy, aby mu dělal společnost.

"Když použiju ty peníze, nebude to krádež?" zeptal se Šasta. 

"Vidíš," vzhlédl kůň s tlamou plnou trávy, "to mě nenapadlo. Svobodný a mluvící kůň samozřejmě krást nesmí. Ale podle mě je to v pořádku. Jsme vězni a zajatci na nepřátelském území. Ty peníze jsou kořist, lup. Ostatně, jak bychom si bez nich opatřili jídlo pro tebe? Předpokládám, že stejně jako ostatní lidé nemůžeš jíst trávu a oves."

"Nemůžu."

"Zkoušel jsi to někdy?"

"Ano, zkoušel. Vůbec jsem to nemohl polknout. A kdyby tys byl mnou, nedokázal bys to taky."

"Vy jste ale zvláštní tvorové, vy lidé," podotkl Brí.

Když Šasta dojedl snídani (nejlepší, jakou kdy v životě měl), řekl Brí: "Myslím, že se ještě půjdu trochu poválet v trávě, než mi nasadíš sedlo."

A také to udělal. "To je příjemné, to je moc příjemné," pochvaloval si, když si drbal záda o trávník a kopal všemi čtyřmi ve vzduchu. "Měl bys to taky zkusit, Šasto," frkal. "Je to ohromně osvěžující."

Šasta se rozesmál a vyrazil ze sebe: "Ty ale vypadáš legračně, takhle na zádech!"

"To tedy nevypadám," ohradil se Brí. Pak se ale náhle převalil na bok, zvedl hlavu, trochu zafrkal a upřeně se zadíval na Šastu.