Chci tančit jenom s tebou

•15

Tak to vypadá, že odpověď na chvíli počká.. pomyslím si.

***
,,Lilo?" zašeptala jsem spíše sama pro sebe. Co tady dělá? To i ona dostala pozvánku a jenom já ne? V ten moment bych nejraději propleskla hlásek v mé hlavě, vzhledem k tomu, že teď nejde jen o nějaké soutěžení, kdo dostal pozvánku, musí být posedlá akumou. Zvláštní bylo, že se její vzhled nějak velice nezměnil, jen její vlasy byly vyčesané do vysokého culíku.

,,Zdravím, já jsem Hledač! Myslím, že všichni znáte hru na schovávanou. Tak máte právě tři minuty na to, aby jste se schovali. Doporučuju vám hru vyhrát, místo kam vás pošlu, pokud vás najdu je horší, než kterákoliv noční můra." Její ďábelský smích se nesl místností. Vzteky jsem mačkala pěsti k sobě a snažila se očima vyhledat nějaké místo, kam bych se mohla schovat a transformovat.

,,Tak na co čekáte? Běžte! Tik tak, tik tak!" zakřičela a ostatní se dali do běhu najít co nejlepší místo, kde se schovat.

Všimla jsem si, jak někteří lidé běží ke hlavnímu vchodu, ale byl zamčený. Uviděla jsem točité schody, které vedly do dalšího patra.

Rozeběhla jsem se ke schodům a snažila se co nejrychleji je vyběhnout. Vtom se mi zvrtnul kotník a já přistála na mramorových schodech. Kabelka mi sklouzla z ramene a spadla až dolů. Když v ten moment jsem si to uvědomila. Tikki je v kabelce!

Otočila jsem se připravena běžet zpět, když v tom se ozval Lilin hlas: ,,-nebo nebudu hrát, už jdu!"

Vtom mě zezadu někdo chytl, vzal do náruče a běžel do druhého patra. Nestačila jsem se podívat osobě do očí, páč jsem stále jako zkamenělá sledovala schody na kterých jsem všechno zkazila. Osoba otevřela dveře do nějaké místnosti a pomalu mě položila na zem.

,,Marinette?"

Poprvé od doby co mě zachránil jsem osobě pohlédla do očí. Srdce mi poskočilo, aniž bych věděla důvod proč. On ví mé jméno?

,,Jsi v pořádku?"

Jsi v pořádku? otázka se mi přehrála v hlavě znovu a znovu. Měla jsem pocit, jako bych se nemohla nadechnout, vzduch byl příliš těžký a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ani neslyšela své vlastní myšlenky. Všechno jsem zkazila! Tikki je tam dole!

,,Kocoure?" zašeptala jsem a snažila se pořádně nadechnout. Dotkl se mého ramene, po kterém mě pohladil, jako by se mě snažil přesvědčit, že vše bude v pořádku.

,,Musíme se schovat." řekl odhodlaně.

Porozhlédla jsem se po místnosti. Musela to být ložnice starosty. U obrovských oken s dveřmi na balkón stála postel s nebesi, byl tam stůl, který byl celý zaházen papíry, očima jsem pátrala po nejlepší schovce.

,,Napadá tě místo kam bychom se mohli schovat, číčo?" V hlavě jsem se propleskla za to oslovení. Chceš snad aby tě poznal?!

Porozhlédla jsem se po Kocourovi, abych viděla jeho obličej, jestli mu to náhodou nedošlo, ale on nikde nebyl. Po zádech mi přejel nepříjemný mráz. ,,Kocoure?" zašeptala jsem vyděšeně.

Najednou se otevřely dveře, které vedly do menší místnosti přímo v pokoji. Šatna!

,,Tady se zatím můžeme schovat." zašeptal Kocour.

Vběhla jsem za Kocourem a pomalu zaklapla dveře. ,,Páni." vydralo se mi z úst, když jsem spatřila velké skříně, které Kocour otevřel, aby se do nich podíval. Oblečení v nich bylo nemotorně naházené a vypadalo, že každou chvíli se na nás sesype. Přidržela jsem oblečení, aby nespadlo dolů a pomalu skříň zavřela.

Kocour si sedl na zem a já se usadila vedle něj. Hledala jsem správná slova, která bych mu mohla říct. Stále jsem cítila určitou bolest za to, že jsem mu odmítla pozvání na ples, ale v tomto momentě jsme to nemuseli řešit, poněvadž jsem byla Marinette, obyčejná holka.

,,Musíme počkat na Berušku, jsem si jistý, že co nejdříve přijde a spolu to zvládneme, jako vždycky!" prohlásil s naději v hlase.

Místnosti se rozeznělo ticho. Hledala jsem správná slova, která bych měla říct.

,,Tak co vánoční ples, jdeš s někým?" zašeptal.

,,Já-.. nejdu s nikým.." zamumlala jsem.

,,Odmítl tě někdo?" malinko se zamračil, jakoby byl připravený té osobě rozbít nos.

,,Spíše jsem nenašla odvahu se ho zeptat,ale jsem si jistá, že by mě odmítl."

,,Mě jedna dívka odmítla, moje věrná parťačka, Beruška, ve mě vidí jen kamaráda, její srdce patří někomu jinému." sklopila jsem pohled k zemi a snažila se zatlačit zpátky slzy, které mě štípaly v očích.

,,Proč ji vlastně máš tak moc rád?" zamumlala jsem.

,,Je to první osoba, do které jsem se skutečně zamiloval. Je tak statečná, hodná a nádherná, že se všem kolem tají dech. Ale pro mě je mnohem víc, pro mě znamená všechno." slza mi pomalu tekla po obličeji. Oh Kocoure, moc bych si přála, abych ti mohla dát tolik lásky, jako ty dáváš mně.

,,Jsem si jistý, že ji budu milovat navždy, dokud mé srdce bude bít, bude bít jen pro ni." Jeho slova popsala přesně to, co cítím k Adrienovi. Navždy mi bude bít srdce jen a jen pro Adriena.

,,Milovat někoho znamená mít v něj neustálou naději." zašeptala jsem tyto slova.

Přikývl, když v tom se za chvíli pozastavil.
,,Co se děje?"

,,Mám pocit, jako bych tyto slova už slyšel."
Jakoby v mém krku něco uvízlo a já se nemohla nadechnout. V hlavě se mi přehrála vzpomínka na den, kdy mě Kocour pozval na Vánoční ples.
_

,,Kdyby sis to rozmyslela, víš, ze na tebe vždycky budu čekat, má dámo." řekl a přejel mi palcem po tváři.

Očima plných slz jsem přikývla.

,,Proč láska tak bolí?" zašeptala jsem.

,,Milovat někoho, znamená mít v něj neustálou naději."
_
Vyděšeně jsem se podívala na Kocoura a doufala, že mu to nedojde. Jeho zamýšlený pohled mě děsil.

Vtom jsem uslyšela křik. Mysli Marinette! Mysli! Křičel hlásek v mé hlavě.
Nesmím Kocourkovi nic říct. Co mám dělat?! Panikařila jsem.

V ten okamžik jsem dostala nápad.
,,S Beruškou se znám-" odmlčela jsem se.

,,-musím jí pomoci, čeká na mě na záchodech, slíbila jsem jí, že jí pomůžu." řekla jsem odhodlaně a doufala, že mé malé lži uvěří.

,,Co musíme udělat?" zeptal se odhodlaně.

,,Tam dole je její kwami, nejspíše bude schovaná v mé kabelce, páč dostala strach.!Alespoň myslím, že tak to Beruška říkala." Kocour přikývl.

,,Musíme získat tu kabelku." řekla jsem.

Když vtom se dveře od ložnice otevřely. Vyděšeně jsem pohlédla na Kocoura. Na nic nečekal, potichu otevřel skříň a vyházel z něj obrovskou kopu oblečení. Zmateně jsem sledovala co dělal. Sedl si zpátky na své místo a přitáhl mě k sobě co nejblíže, až má hlava spočinula na jeho hrudi. Popadl oblečení a hodil ho na nás. Všude byla tma a já jen cítila Kocourovo bijící srdce.

Dveře od šatny se začaly pomalu otevírat. Srdce mi prudce bušilo a já se modlila, aby nás nenašla, kdyby ano, celý osud Paříže byl naprosto ztracený.

*POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ*

Zdravím a přeji vám krásný den!✨

Doufám, že se vám kapitola líbila! Pokud ano, budu moc ráda za podpoření HLASEM ⭐️, ČI NÁZOREM NA KNIHU V KOMENTÁŘI.🕊
- protože tyhle "prosté" věci mě posouvají dál v psaní knih!

Ale teď už začnu zase více vydávat kapitoly, pokusím 1-2 kapitoly týdně!💓

Děkuju vám za čas, který věnujete této knize!

Vaše eN🕊💞