Ztracení [Harry Potter FF]

Kapitola 13: Tajné potěšení

Harry a Ginny topící se v oceánu zmatenosti stáli uprostřed chodby a upřeně hleděli do očí toho druhého. Tmavovlásek se cítil poněkud znepokojeně. Myslel si, že když se nahlas přizná k tomu, že trávení času s Dracem se mu líbí, uvědomí si, co vlastně chce. Nějak se ale dostal do začarovaného kruhu. Polibek s Ginny v něm probudil něco mnohem silnějšího, než by kdy blonďák dokázal. Nostalgii. Pár si toho prožil spoustu, ale hlavně - začínali jako přátelé. Ne jako dva největší rivalové ročníku.

Slzy se z očí zrzky stále ještě nevytratily. Harry jí ublížil, opravdu hluboce, ale mohla ho nenávidět? Mohla ho snad opovrhnout jenom kvůli tomu, že konečně zjistil, kdo doopravdy je? Ona ale odpověď znala od samého začátku. Znervózňovala jí ale jedna velmi podstatná věc. Přiznal se, že by blonďáka políbil znovu. Netušila, co si má myslet. V hlavě se jí točilo hned několik otázek i pochybností. Její srdce chtělo věřit tomu, že chlapcovy city pro ni jsou natolik silné, aby se vzdal svého tajného potěšení. Mozek a instinkty ale jednoznačně nesouhlasily.

Chvíle uvědomění trvaly jen pár vteřin, zdály se však jako hodiny neustálého přemýšlení. Bylo rozhodnuto. Ginny se naklonila k Harrymu a jejich rty se znovu dotkly. Pronikli do vášnivého políbení. Chlapec si dívku přitáhl blíže k sobě a ruce jí na bocích už nechal. Zrzka se prsty začala přehrabovat ve tmavých vlasech svého partnera.

Za pár momentů se od sebe pomaličku odtáhli. Oba dva se na sebe usmívali radostí z toho, že se po tom všem opět našli. Možná, že to je definice lásky - vždy najít toho druhého v těch sebetemnějších časech.

,,Děkuju," zašeptal Harry a na tváři se mu objevil výraz úlevy. ,,Nenech mě toho litovat," stejně tiše mu odpověděla a naklonila se k němu tak blízko, aby se dotýkali čely.

Od stěn chodeb se začaly odrážet ozvěny kroků minimálně dvou lidí. Pár se od sebe oddálil a dívka byla připravená vytasit svou hůlku. Když ale zpoza rohu vyběhla Hermiona a hned za ní i Draco, uvolnila Ginny svůj bojový postoj.

,,Děje se něco?" neotálel Harry, ale na odpověď si musel chvíli počkat, protože oba byli z běhu zadýchaní. ,,Máme to!" vyrazila ze sebe hnědovláska, jakmile byla schopná byť jen na chvíli popadnout dech. ,,Vyluštili jsme to."

Blonďák se přestal opírat o kolena a s arogantním pohledem se zadíval na tmavovláska. ,,Vlastně je to z větší části moje zásluha," prohlásil a ve mžiku se mu z obličeje výraz vytratil. Nahradil ho vřelý úsměv. V Harrym se rozmohla radost, což ještě podporoval nakažlivý úsměv zmijozela, ale jakmile si uvědomil, že už brzy úšklebek zmizí, rázem ho přemohl smutek.

,,Můžeme si promluvit?" pošeptal Dracovi nebelvír naléhavě. ,,Nepočká to, než si poslechneš, co se tam vlastně píše?" namítl ale vyšší chlapec a díval se na svitek papíru, který zrovna držela Hermiona.

,,Jo, asi počká," dovolil Dracovi ho přemluvit a nechal se vtáhnout do Hermionina citování. ,,Pokud jste nalezli tento vzkaz, nejspíš už nejsem na hradu. Když do Bradavic dorazili dva bývalí studenti, Potter a Malfoy, a popisovali, co viděli v Zapovězeném lese, věděla jsem, že to musí souviset se záhadným zmizením skupiny bystrozorů. Domnívám se, že se někde poblíž nachází poslední Smrtijedi a mají spadeno jak na školu, tak všechny ostatní, kteří se podíleli na pádu Pána zla."

Hnědovláska klesla hlasem. Všichni stáli na místě a nikdo se neopovažoval promluvit nebo dokonce dýchat. 

,,Co teď budeme dělat?" nadhodil Harry a očima vyhledal Hermionu, která byla pravděpodobně jediná, kdo mohl přijít s nějakým plánem. ,,Možná bychom mohli konečně dát vědět zbytku učitelů, když vy jste očividně svůj jediný úkol nedokázali splnit," propalovala své dva přátele nebelvírka. Obešla je a vedla celou skupinu do původního cíle - Velké síně.