Ztracení [Harry Potter FF]

Kapitola 21: Poslední boj

,,Avada kedavra!" To byla slova, která Ron z úst vypustil hned, jak se Harry znovu postavil na nohy. Absolutně nechápal jeho odhodlání. Už několikrát padl na zem v důsledku vyčerpání, ale pokaždé se zvedl ještě s větší silou. Odkud bral všechnu tu energii?

Harry vložil vše, co mu zbývalo, do jeho paže. Obratem jí natáhl a hůlku namířil na jeho přítele. ,,Expeliarmus!" zakřičel, jak nejhlasitěji mohl, a před ním se pak objevil střet obou září. Ronův bílý paprsek s velkou převahou vyhrával. Nejspíš to bylo proto, že nemusel vložit většinu své námahy do udržení se ve stoje.

Ale ani tak se jeho protivník nevzdával. Červená záře sice nebyla tak silná nebo výrazná, i tak se ale nehla z místa. Nemohl to vzdát jen proto, že tu byla jen maličká šance na přežití. Stále si nejspíše plně neuvědomal, co se stane, pokud tento souboj vyhraje. V zápalu boje tu ale neexistoval prostor na takovou hlubokou otázku.

,,Jak to, že ještě dýcháš?!" křičel Ron a švihl hůlkou, aby svému paprsku přidal dostatečnou sílu na proražení. Ačkoli tlak, který tento pohyb způsobil, byl opravdu silný, Harry nechtěl prohrát. Zaklínadlo bylo ale tak mocné, že ho dokonce odstrkávalo a on ryl do země svými nohami. Jako on své boty zaryl do trávy, slova vyřčená nahlas se mu zaryla do paměti. Z očí mu opět vyběhly slzy a on je nemohl zastavit. Jeho pozornost se nesměla upnout na nic jiného než červený paprsek.

Bílá záře byla už skoro u něj. Bude ta krutá věta to poslední, co kdy uslyší? Harry se nadechl, pevně zavřel oči a začal křičet tak moc, jak mu jen hlasivky dovolily. Skrz ječení se zbavoval svých bolestí a energii soustředil do svého posledního nápadu. Pobídl svou hůlku k tomu největšímu posilnění, jakého byl schopen. Červená najednou začala růst a tlačit bílou směrem ke svému pánovi. Ron se mohl snažit sebevíc, ale z nějakého důvodu se mu nevedlo souboj převrátit.

Harry neúnavně řval, až dokud okolí neutichlo. Pomalu otevřel své oči červené a lesklé od breku. Před sebou uviděl svého nejlepšího přítele. Ležel bezvládně na studené zemi a v ten moment Harrymu konečně došlo, co udělal. Uschlé slzy na jeho tváři překryly ty čerstvé. Udělal krok k zrzkovi, ale jeho nohy ho zradily. Únavou padl na záda a s tím také do světa snů a nočních můr.

---

,,Harry!" uslyšel z ničeho nic ženský hlas. ,,Harry!"

Odhodlal se k otevření svých očí a nad sebou spatřil profesorku McGonagallovou. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že to není jen vyčerpáním způsobená vidina. ,,Paní profesorko," pronesl zmateně. Chtěl pokračovat, ale ona ho gestem přerušila.

,,Tohle není to správné místo, kde zůstat," konstatovala a zvedla se. Natáhla směrem ke svému bývalému studentovi pomocnou ruku a on jí s námahou přijal. Jakmile stál znovu pevně na zemi, zjistil, že se kolem něj pohybuje spoustu lidí. Jak dlouho spal?

Ze všech stran na něm přistávaly pohledy, většinou vypadaly soucitně nebo pohrdavě. To Harryho nutilo přemýšlet, co se stalo těsně předtím, než se skácel únavou. Hlavou mu rázem proletěl proud vzpomínek a jeho polilo horko.

Bez váhání se ohlédl po místě, kde naposledy Rona viděl. Nyní na něm stál hlouček lidí, kteří se objímali a plakali. Tmavovlásek se za nimi chtěl rozeběhnout, ale Minerva ho stihla zastavit. ,,Teď opravdu ne, pane Pottere," položila mu ruku na rameno a druhou paží mu naznačila, aby se dal do pohybu.

Mířili zpět do hradu, což Harryho trochu překvapovalo. To už jsou všichni nepřátelé poraženi? Nevěnoval ale otázce moc pozornosti, protože stále musel myslet na to, co provedl. Nechápal, jak se takhle mohl rozhodnout. Cítil, jak ho svědomí zevnitř rozežírá.