Bitva o zářící údolí

9. kapitola

Harry se sice nad Ronem navztekal, ale nakonec se jim společnými silami podařilo napsat dopis Levanduli, ve kterém byli i slova, které se tam nehodili a tak je musel Ron "odstranit".

"Tak, teď ho přepiš hezkým, elegantním písmem na papír hned vedle." Poručil mu Harry.

"Nevím, co se ti na téhle verzi nelíbí," zrzavý chlapec si pro sebe zamumlal a podíval se ještě na dopis.

Drahá Levandule,Píšu ti, abych tě pozval k nám bytu domů. Chci, aby jsi byla v těchto dnech se mnou. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím, škola je ještě tak daleko! A teď napíšeme té otravné holce Prosím, napiš jestli přijedeš, budu tvůj příjezd očekávat za dva dny, 10. srpna...Tvůj Lonánek Ron

Harry jen zakroutil hlavou.

"Prostě to přepiš! A hlavně tam nepiš ty poškrkané slova!" I když Ron nechápal proč, udělal to. A pak tento krátký, leč výstižný dopis poslali po Haroldovi.

Během těch pár dní, co čekali na odpověď se nestalo nic zvláštního. Dny ubíhaly a všichni trávili své dny beztarostně, klidně... Jakoby tam venku vůbec nezuřila válka. Ginny sice byla smutná, ale se Severusem už nepromluvila. Harry a Hermiona se také vrátili do normálu, o výkyvu, jak to v duchu nazývali nepadla už ani jak zmínka tak jakýkoliv druh náznaku. Prostě to odmávli a tvářili se naprosto normálně.

A pak přiletěl i Harold s dopisem v zobáčku.

"No tak Rone, otevři ho!"

"Nechci!"

"Musíš!"

"I tak nechci!"

Nakonec se však Harrymu podařilo Rona přemluvit, aby ten dopis otevřel. Ron se zahleděl do papíru, chvilku se do něj díval, div mu oči nevypadly, pak zas vrtěl hlavou; na konci toho všeho jen ten dopis zmuchloval a hodil na zem.

"Rone, proč jsi to udělal?"

"Ten dopis byl... tak holčičí! Nenávidím tenhle druh korespondence." 

Harry jen zavrtěl hlavou, vzal si dopis, rozložil si ho a dal se do čtení. Nicméně musel uznat, že je to příšerné! Byl rád, že takový problém, jako má jeho nejlepší přítel, naštěstí nemá.

Drahý, nejdražší a jediný Lonánku,Ach! Tak moc se mi po tobě stýská! Moc, moc, moc mi chybíš! Doufám, že ti moje čokoládky chutnaly, pekla jsem je s láskou a s myšlenkou, jak si na nich pochutnáš! Opravdu, opravdu můžu přijet? Jsem nevýslovně šťastná! Nevíš ani, jak moc mi chybíš, každý den bez tebe je utrpením, a ty mě teď z téhle klece vysvobozuješ! Jen se neboj, budu tam brzy a zůstanu s tebou tak dlouho, jak jen to je možné! Zatímco ti píšu, mávám hůlkou a balím si. Musím být už s tebou, protože mi moc, moc chybíš! Moc!S nekonečnou láskou a úctou,Tvá jedinečná a jediná Levandule Brownová

"Aspoň se chytila do pasti, nemyslíš?"

"To sice ano, ale podívej se na mě! Celý jsem se osypal jen z toho, že jsem si ten pitomý dopis přečetl!"

"Ale no tak, není to tak hrozné, no ne?"

"Není to tak hrozné? Ach, jak já se těším, až se jí zbavím..."

"Neboj, ten čas příjde." Harry se usmál a poplácal Rona po zádech.

Netrvalo to ani dva dny a u dveřích se objevila Levandule. Sotva uviděla Rona, upustila kufr na zem a vrhla se na něj. Okamžitě zrzavého chlapce objala a pak ho políbila na ústa.

"Nevíš ani, jak moc jsi mi chyběl, Lonánku..."

Ron byl celý červený, připadalo mu to neskutečně trapné.

"Ehm... Taky jsi mi chyběla." Nevěděl, co má říct. Chtěl ji však nějak potěšit, aspoň na chvíli. Sevřelo se mu srdce z toho, co se chystal udělat. Ne že by s ní chtěl dál být, bylo mu jí jednoduše líto. Taky to byl jen člověk a byl si jistý, že po tomhle prolije moře slz.

"Hermiono, připravená?"

"Moc ne, ale zvládnu to."

"Pozor, už jde!"

Stáli právě na schodišti a čekali na Levanduli. Když slyšeli kroky, Ron vzal Hermionin obličej do dlaní a políbil ji. Pak už jen cítili, jak je od sebe někdo odtrhl. Jak si myslel, byla to Levandule. Čekal všechno... Čekal pláč... Ale že se na ně vrhne jako šelma na potravu, to skutečně netušil.

"Ty děvko! Jak se opovažuješ líbat mého Lonánka!"

"Jak? Normálně! Mimochodem, líbá úžasně," popichovala ji ještě Hermiona. 

Levandule zrudla hněvem a nejraději by na ni skočila a vytrhala jí všechny ty její kudrnaté vlasy, které tak nenáviděla. Místo toho jí nakonec jen vrazila facku. Nechtěla ztratit sebekontrolu, tím spíš, že její drahá polovička, kterou tolik milovala, byla v centru všeho dění. Hermiona jen zalapala po dechu a chytla se za postiženou tvář. Nečekala, že Levandulina reakce bude taková. Očekávala, že se rozbrečí, bude naštvaná, ale ne tohle. A Hermiona v té euforii jí tu facku vrátila.

"Ty děvko!" Zakřičela Levandule a vrhla se na Hermionu. Začala ji tahat za vlasy a Hermiona ji pro změnu štípala a kousala. Ron se nestačil divit podívané, jež se mu naskytla. Žena kterou miloval a ta, které se chtěl zbavit se tady rvali kvůli němu... Věděl sice, že Hermiona to dělá jen z čisté úcty sama k sobě, ale i tak ho to nesmírně potěšilo...