Ta část města

To vše je tam na denním pořádku

„Řekla jsem vám všechno, co vím. Mohla bych už jít?" položila mladému policistovi otázku.

„Byla jste její kamarádka," namítl mladý policista.

„A?" odfrkla dívka.

„Našla jste její tělo a určitě víte něco víc," opět namítl mladý policista.

„Nic víc nevím! On je asi novej, že jo, Roberte," odvětila dívka s úšklebkem směrem k druhému policistovi v místnosti.

Mladý policista se podivil nad tím, že ta dívka jeho kolegu oslovuje jménem.

„Můžu už jít?" zeptala se dívka směrem k tomu staršímu policistovi.

„Můžete jít," odpověděl policista a přešel ke dveřím výslechové místnosti, aby jí je mohl otevřít.

„Co? Ale ještě..." začal mladý policista větu, ale byl přerušen.

„Tady slečna může jít," přerušil ho starší policista pevným hlasem.

Dívka opustila policejní stanici, aniž by se ohlédla.

„O co tady šlo? Proč si ji sakra pouštěl. Nic nám neřekla!" křikl na svého staršího kolegu a parťáka mladý policista.

Starší policista mu na to neodpověděl, místo toho si šel dělat kafe.

„O co tady jde?!" křiknul za ním znova.

„Jsi tu jen dva měsíce, tak..." začal větu Robert.

„A to znamená co, Roberte?!" frustrovaně na něj vyjekl mladší policista.

„Ještě to tu pořádně neznáš, Stevene, nevíš, jak to tu chodí...jak to tam chodí..." odvětil Robert.

„Kde? Tam?"

„Jak to chodí v té části města, odkud Avery pochází," odvětil, ve tváři měl přitom smutný a odevzdaný pohled.

„Ty tu dívku znáš?"

„Dříve jsem v té části města také bydlel, byli jsme sousedé, vím, jak to tam chodí. Ty jsi přišel z malého města. Kde se objevily nějaké ty loupeže a tak, ale...ale teď jsi někde jinde, teď jsi ve velkoměstě...a ta část města...vraždy, drogy, znásilnění...to vše je tam na denním pořádku..." řekl Robert, dál už nic neříkal a odešel do kuchyně, aby si nalil hrnek kafe.

„Lidé, kteří tam žijí, policii nedůvěřují," pravil šéf jejich části oddělení, který slyšel část rozhovoru.

„Ale my přece musíme něco udělat, jsme oddělení vražd a tu dívku zasáhla kulka. A bez svědectví..." odmlčel se Steven.

„Možná něco víc věděla...určitě věděla něco víc, ale neřekne to," pravil Robert, který se vrátil z kuchyně.

„Proč?"

„Její důvěru policie ztratila již před lety, to jsem ještě nebyl na tomto oddělení, ale začínal jsem už u policie pracovat, a navíc to bylo ještě v té době, když jsme byli sousedé, takže jsem o tom slyšel...když jí bylo osm...na ulici našla svého staršího bratra...mrtvého...zastřeleného..." Robert se odmlčel, loknul si trochu kafe z hrnku, než opět začal mluvit.

„Už tenkrát se chovala jinak než děti jejího věku...to mi říkal policista, který ten případ vyšetřoval...normálně by dítě jejího věku uteklo nebo...ona tam jen stála a počkala na sanitku a policii, kterou zavolala...brečela, ale zeptala se toho policisty, aniž by se její hlas zachvěl, zda je vůbec měla volat, jestli to mělo vůbec smysl. Zda ten případ vůbec vyřeší...už v té době policii nevěřila a potom ještě méně."

„A jak to dopadlo...s tím případem? Uzavřeli ho?"

„Ne. Usoudili, že šlo nejspíše o zbloudilou kulku, ale to bylo tak vše...případ nebyl vyřešen a ona...Avery...od té doby se mnou nepromluvila...a na policii zanevřela úplně," odpověděl Robert, ale dále už o tom nemluvil.