Ta část města

Věř mi, nechceš se do toho plést, zničí tě to

„Navštívil jsem jí," pravil Steven, když seděli v kuchyni policejní stanice a popíjeli ranní kávu.

„Koho?" zeptal se Robert.

„Avery," řekl jen a čekal na reakci jeho parťáka.

„To nemyslíš..." začal větu, ale Steven ho přerušil.

„Chtěl jsem vědět něco víc o té části města. Nikdo tady mi totiž toho moc neřekl," odfrkl si Steven.

„Co ti řekla?"

„Nebylo toho mnoho. Říkala mi, ať se do toho nepletu."

„Asi má pravdu."

„To nemůžeš myslet vážně!"

„Říká ti něco jméno Roger Dower?"

„Ano, asi jsem to jméno už někde zaslechl."

„Za každou cenu chtěl dostat George Gardnera do vězení."

„Toho vůdce místního gangu?"

„Ano...o němž se říká, že je nedotknutelný...Dower si myslel, že našel proti němu něco, co by ho mohlo na do smrti poslat do kriminálu...měl informátorku...uvnitř...úplně uvnitř, ve velmi blízkém kruhu Gardnera...ona se totiž stala jednou z jeho přítelkyň, Dower si myslel, že i kdyby se to Gardner dozvěděl, to že jedna z jeho dívek je špehem pro policii, že i přesto...že by ji nezastřelil...možná by ji potrestal, ale rozhodně by ji nezastřelil...Dower si myslel, že Gardner by to nebyl schopen...zabít někoho, koho má rád, že není taková stvůra, tak bezcitný, ale Dower se mýlil...její tělo našli odhozené na smetišti, byla probodána tak dvacetkrát a na jejím hrudníku bylo nožem vyryto slovo...zrádce...Dower se obviňoval, obviňoval se, protože ta dívka jemu důvěřovala, důvěřovala mu se svým životem a on nezabránil její smrti, proklínal se za to, že si myslel, že Gardner má aspoň kousek citu, že to není úplně bezcitná stvůra...začal pít, vyhodili ho z policie...jednoho večera, když byl opilý, vydal se rozhořčen za Gardnerem...asi tušíš, jak to mohlo dopadnout, hádka, rvačka, střelba...jeho tělo bylo pohozeno před policejní stanici, bylo jasné, kdo ho zastřelil, ale policie proti Gardnerovi nenašla dostatečné důkazy, aby ho zavřela. Dower byl mrtvý a ten všivák živý a na svobodě...věř mi...nechceš se do toho plést...špatně skončíš," pravil se smutným úsměvem Robert.

„Ale..."

„Věř mi...já snažil jsem se Dowerovi pomoct, po smrti té dívky, snažil jsem se ho dostat do protialkoholní léčebny, ale...kdo o pomoc nestojí...snažil jsem se ho tam dostrkat násilím, ale víš, jak to je, on sám musí dát písemný souhlas...nedopadlo to a pak byl mrtvý...nosím mu kytky na hrob i té dívce..." odmlčel se Robert.

„Věř mi, nechceš se do toho plést, zničí tě to," řekl ještě Robert, než opustil kuchyni.

„Ty někoho máš?" zeptal se Avery Terrence, kterému všichni říkali zkráceně Terry a byli před ním na pozoru, protože byl jedním ze synů George Gardnera, ale Avery Terrence znala už ze základní školy i ze střední, jí strach nenaháněl.

„Proč se ptáš?" zeptala se ho bez zájmu, aniž by k němu vzhlédla a dolila kafe jednomu z hostů bistra.

Vrátila se zpátky k barovému pultu, kde seděl Terry a pracovala na dalších objednávkách.

„Odkdy se vykecáváš s policajtama?" položil jí další otázku.

„Zase mě ti tví poskoci sledovali?" zakoulela očima.

Normálně by ho za to seřvala, zpočátku to tak opravdu dělala, ale po letech nad tím jen mávla rukou. Nemělo mu smysl něco říkat a jít s tím na policii, vyloučeno.

„Proč si s tím policistou mluvila?" opět jí položil otázku.

„Určitě víš, že mi v nedávné době zemřela má nejlepší kamarádka a já ji na té ulici našla," suše konstatovala, tedy navenek to znělo suše, ale uvnitř ji to stále bolelo.

„Já...promiň...je mi to líto...já..." zasekl se, bylo to zvláštní, syn mafiánského bosse vykolejený.

„Asi se chceš zeptat, zda jsem mu něco řekla, ohledně té vraždy, že ano?" zeptala se ho, jako kdyby to byla úplně normální otázka.

„Vraždy?"

„Vím moc dobře, že nešlo o náhodnou kulku, ale i kdyby šlo..." odmlčela se, zkontrolovala, zda je někdo neposlouchá, věděla moc dobře, že by na sebe neměla přivolávat pozornost.

Ale byl čas mezi snídaní a obědem, kdy do bistra chodilo méně lidí a nejbližší zákazník seděl na druhé straně barového pultu.

„To je jedno. Co se týče Olivie, moc dobře vím, že šlo o vraždu a moc dobře vím, kdo ji zabil. Říkala jsem jí, ať si s ním nic nezačíná, ale ona...neposlouchala mě...a pak jsem ji našla na ulici...mrtvou a slyšela jsem ten jeho smích," pravila a v mysli se vracela do té strašné noci, kdy přišla o svou kamarádku.

„Já..." na chvíli byl vyhozen ze sedla.

„Ale neboj se, nic neřeknu," řekla s chladným pohledem na tváři.

„On zaplatí, neboj se. On je naší zodpovědností, postaráme se o to," odvětil po chvíli, když se probral ze svého vykolejení.

„To nemá smysl."

„Jak to myslíš?"

„I kdybyste ho našli a...ji to k životu nepřivede, takže to nemá smysl," řekla a dále už s ním nemluvila.