Ta část města

Vážně chcete jít dál?

„Ahoj Melanie, já vím, že je pozdě večer, ale..." začala větu Robert, když vstupoval do dveří jejich společného bytu, ale zastavil se, když v obýváku spatřil Susaniny děti.

„Řekli mi, že jejich matka byla sestrou tvého kamaráda Rogera, tak jsem je pustila dál," pravila s úsměvem.

„Melanie..." začal Robert větu, ona hned poznala z jeho pohledu, že ho to nepotěšilo.

„Projdeme se," pohledem pobídl ty dva na gauči, aby s ním vyšli ven.

„Copak se děje, Roberte?" zeptal se ho Melanie.

„Nic se neděje, za chvíli budu zpátky," řekl jí Robert, než s oběma sourozenci opustil byt.

Vyšli společně na ulici.

„Jak jste zjistili, že bydlím tady?" zeptal se jich Robert.

„Moje sestra má své metody," odvětil Erick s úsměvem.

Robert nad tím jen zakoulel očima.

„Co tu děláte? A proč..."

„Proč nejsme s rodiči? Chceme totiž vědět o co jde," pravila Samantha.

Její pohled na chvíli Roberta vykolejil, ty jasné modré oči, takové měl i on. Tedy v posledních měsících už je tak jasné neměl, postupně se mu začaly zakalovat s tím alkoholem a...nechtěl na to myslet. Když ty oči viděl teď znova, znepokojovalo ho to.

„Ty tvé oči...on...máš podobné oči jako měl on..." dostal ze sebe Robert.

Než stačil na to jeden ze sourozenců něco říct, Robertovi zazvonil telefon.

„Ano...co se děje...sebevražda...mám tam přijít...ne...opravdu...tak zítra," ukončil rychlý rozhovor Robert.

„Další sebevražda," poznamenal si jen sám pro sebe.

„On...pracoval na stejném oddělení jako vy?" zeptala se Samantha po chvíli.

„Ne...na protidrogovém...seznámil jsem se s ním, když naše oddělení pracovala na jednom společném případu...on...byl to dobrý polda...dokud...dal si za cíl...a to ho zabilo," vypravil ze sebe po kouskách Robert.

„Jaký byl?" zeptala se Samantha, bylo na ní a jejím bratrovi vidět, že chtějí vědět, proč jejich strýc zemřel, ale došlo jim, že Robert jim to jen tak neřekne.

„Tvrdohlavý, neústupný, ale také to byl ten nejlepší kamarád, kterého jsem si mohl přát, loajální a...vždy s ním byla legrace...byl tu pro mě a já...omlouvám se..." odmlčel se.

„Omlouvám se za to, jak jsem se choval k vám a vašemu tátovi, vy...vy jste za nic nemohli, ale vaše máma...když jejich rodiče umřeli...tak mu z rodiny zbyla už jen ona...a pak už tu pro něj nebyla ani ona...proto jsem na ni byl tak naštvaný...ale uznávám, že jsem to možná trochu přehnal...v tu chvíli jsem totiž byl naštvaný nejen na ni, ale i na sebe a...ventiloval jsem to všechno proti ní," na tváři se mu přitom objevil smutný pohled.

Jeden ze sourozenců chtěl něco říct, ale náhle se na ulici objevila nějaká dívka, která v obou rukách nesla tašky s nákupem.

„Avery? Ahoj," pozdravil ji Robert.

„Náš policajt není ve službě?" zakoulela přitom očima.

„Nechceš pomoct s taškami?" zeptal se Robert, její poznámku ignoroval.

„Ne, díky nepotřebuji tvou pomoc."

„Myslíš si, že nepoznám, že jsi unavená?"

„Unavená jsem pořád, to u mě není nic neobvyklého. A teď když mě omluvíš, musím ten nákup odnést, udělat večeři a pak...ještě za někoho zaskakuju v baru jednu šichtu...jak vidíš, čeká mě rušná noc, takže..."

„Pomůžu ti s tím nákupem, ať se ti to líbí nebo ne," Robert nahodil autoritativní tón.

Avery unaveně vzdychla.

„Jsem unavená na to, abych ti v tom bránila," dala mu přitom tašky do ruky.

„Já jsem Samantha, a to je můj bratr Erick," představila je dva Samantha po chvíli ticha, co tam na ulici stáli a dívali se na sebe.

„A?" vypravila ze sebe jen Avery.

Zase další chvíle ticha.

„To půjdou s námi? Myslím si, že to není moc moudré," pravila Avery, když spolu vykročili ulicí.

„Proč?" zeptal se Erick.

„Řekněme, že to místo, kde bydlím, není ráj na zemi," uchechtla se Avery.

„My nemáme strach," pravila po chvíli Samantha.

„Tak to jste buď hloupý nebo sebevražedný," řekla na to Avery.

„A ty? Ty nemáš strach?" zeptal se po chvíli Erick.

„Narodila jsem se tam, jsem zvyklá."

Po chvíli přešli do té části města, Samantha s Erickem se zhrozily, když před sebou spatřili žlutou policejní pásku a za ní spatřili koronera, jak na lehátku veze tělo zabalené do vaku.

„Co se tu..." začala větu Samantha, ale nevěděla, jak by měla pokračovat.

„Hádám, že jde o sebevraždu," řekla Avery, jako kdyby to byla ta úplně normální věc.

„Počkejte tady," pravil k nim Robert na chvíli odložil nákup.

Nebyl v práci, ale měl u sebe odznak, ukázal ho koronerovi, ten mu něco řekl a Robert se vrátil zpátky k ostatním za policejní páskou.

„Musíme to obejít."

„Hádám, že šlo o prášky," řekla Avery jen tak mimochodem.

Robert po ní střelil pohledem.

„Vážně chcete jít dál?" zeptala se jich Avery s úsměvem.

Oba sourozenci byli vykolejení. Jak může mít ta dívka na tváři úsměv v téhle chvíli?

„Hele víte co, odsud to zvládnu sama," řekla Avery a zvedla tašky s nákupem ze země.

„On zemřel tady...v téhle části města?" vypadlo náhle z Ericka.

„Nevím, o čem to mluvíte, ale je mi to jedno, musím jít. Nashle, Roberte," na sourozence jen kývla a obešla místo činu oblepené páskou, k pohřebnímu vozu ani nevzhlédla.

Robert se otočil a šel zpátky ke svému bytu.

„Zemřel tady?" zeptal se ho Erick znova.

„Stále jste mi neřekli proč," řekl Robert po chvíli.

„Proč co?" zeptala se Samantha.

„Proč se o to...proč se o něj zajímáte?"

„Byl to náš strejda," řekl na to jen Erick.

„A?"

„Chceme o něm něco vědět," řekla Samantha po dlouhé chvíli ticha.

„Už jsem vám toho řekl dost, měli byste jet zpátky za rodiči."

„Kdo ho zabil?" zeptal se Erick.

„I kdybych to věděl...myslíte si, že bych vám to řekl?"

„Vy to moc dobře víte, kdo ho zabil, že ano?" pravila Samantha.

„Možná...ale to na tom nic nemění..." odvětil, ve tváři měl přitom smutný úsměv.

„Jak to?!" vyjekl Erick.

„Nepochopili byste to," mávl přitom unaveně rukou.

„Tak nám to vysvětlete!" křikla Samantha.

„Nic není tak jednoduché...ani já neznám celou pravdu...jen část," odvětil a dále už je nevnímal, volali na něj, ale jeho mysl byla jinde.