Ta část města

A teď zpět k věci...chcete si něco objednat?

„Věděl jsem, že tu skončíš na plný úvazek," uchechtl se Dave, který měl na sobě sportovní univerzitní sako.

„Co si dáte?" zeptala se Avery.

Ignorovala jeho poznámku. Ignorovala ho, i v tu dobu, kdy spolu chodili do stejné třídy na střední, nestál jí za to tenkrát takže ani teď. Byl jeden z těch typických stereotypních synáčků magnátů. A on nebyl jediný, kdo pocházel z bohaté rodiny a kdo si z ní tam dělal legraci. Avery nikdy nechápala, proč ji rodiče dali na školu, která je na hranici té jejich čtvrti a té která patří k těm nóbl. Rodiče jí vždy na to říkali, že chtěli, aby chodila na školu, která je bezpečná. Avery si i dnes myslela, že to byl blbý argument, chodila do školy tam, ale žila tady. Takže k čemu to sakra bylo?

Teď tam ten blb seděl se svými přátelíčky z univerzity a na tváři měl ten svůj klasický úšklebek.

„Ty ji znáš?" zeptala se dívka, která seděla vedle něj, pohledem ji přejela od hlavy až k patě, ve tváři se jí přitom zračilo jasné opovržení.

„Co si dáte?" zeptala se Avery znova.

Byl už večer. Avery tu dělala už od rána, byla unavená a chtělo se jí jít domů.

„Jestli ještě nemáte vybráno, vrátím se později," řekla Avery, když jí nikdo neřekl svou objednávku.

„A kde máš vlastně toho svého kluka? Jak se ten chudák vlastně jmenoval...hm, už si vzpomínám...Zack...myslel jsem, že na tomto zaplivaným místě skončíte navždycky spolu," rozesmál se a ta dívka vedle něj s ním, ti naproti nim se tomu nesmáli, ale ani ho v těch řečech nezastavili, mlčeli.

„Až budete mít vybráno, tak zavolejte," řekla, nesměla se přeci nechat vykolejit takovým volem.

Obrátila se zády k nim a vydala se k jinému stolu, ale zastavila se, když Dave pronesl další větu.

„Že by skončil tak jako jeho ctěný otčím? Opilý někde ve škarpě," znova se uchechtl.

Avery už toho měla dost, ale moc dobře věděla, že nemůže vypěnit, jinak by mohla přijít o práci, nešlo jen o tohle. Tenhle blb ji nesměl rozházet. Ale také věděla, že mu na to musí něco říct. Zhluboka se nadechla a vydechla. Obrátila se a došla zpátky k jejich stolu. Na tváři zachovala svůj neutrální výraz, i když uvnitř byla naštvaná. Ve svém životě měla jen dva opravdové kamarády, Olivii a Zacka, takže se jí tohle dotklo, když takhle mluvil o jednom z jejích přátel.

„Ne že by vám do toho něco bylo, pane...ale mýlíte se, můj kamarád Zack neskončil opilý někde ve škarpě...zemřel před rokem na rakovinu...a než si do úst začnete brát jméno mé kamarádky Olivie...než o ní začnete říkat nějaké hnusné věci...o ní a její matce...tak vás předtím upozorním...ta je taky mrtvá...byla zastřelena předevčírem..." pravila chladně Avery.

Všichni u stolu na ni udiveně zírali, ani Dave už neměl slov.

„A teď zpět k věci...chcete si něco objednat?" zeptala se už po třetí Avery.

„Já...já..." začal Dave, ale dál už nic neřekl.

Jeden z těch, co seděli naproti němu v rychlém sledu slov objednal všem u stolu. Avery si vše zapsala a odešla, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby jim právě neřekla šokující pravdu o osudu jejích jediných přátel.

„Už ho našli?" zeptal se Terry svého otce.

„Ne," řekl, aniž by vzhlédl od papírů na jeho stole.

„Musíme ho najít!" křikl Terry.

„Já vím, že jí máš rád, ale..." začal větu jeho starší bratr Brady, ale Terrence ho přerušil.

„Tady nejde o Avery! Porušil jedno z našich nejdůležitějších pravidel!" znova křikl Terry.

„Naši lidi ho hledají," odpověděl jeho otec, George Gardner s klidem.

Terry naštvaně odešel z otcovy kanceláře a práskl za sebou dveřmi. Brady po chvíli vyšel do chodby za ním.

„Byl si zase za ní?" zeptal se Brady, i když odpověď už znal.

„Jo," odvětil rozmrzele Terry.

„Copak? Co ti řekla?"

„Znáš nějakýho detektiva Stevena Raynoldse?"

„Neměň téma."

„Znáš ho?"

„To jméno mi nic neříká."

„Nemůžeš mi o něm něco zjistit?"

„O co jde?"

„Já jen...mluvil s Avery...ptal se jí na Olivii."

„Chceš si o něm něco zjišťovat, protože si myslíš, že by v té vraždě mohl šťourat? Nebo protože mluvil s Avery?"

„Tady nejde o..." odmlčel se.

„Co ti vlastně řekla?"

„Že se nemusíme bát, že policii nic neřekne, ale...věděla, kdo ji zabil, ale...pak řekla, že i kdybychom ho našli...že to stejně nemá smysl, že ji to nepřivede zpátky k životu."

„To měla pravdu."

„To nic nemění na tom, že musí pykat."