Ta část města

Myslíš si, že se nechám tebou zahnat do kouta?

„K čemu tu vlastně jsme?" zeptal se Roberta Steven jednoho rána na policejní stanici.

„Jak to myslíš?"

„Ty moc dobře víš, jak to myslím," odfrkl Steven.

„Nepleť se do toho."

„Tohle už si mi řekl mnohokrát, ale opravdu si to myslíš?"

„Je to tak lepší...držet se dál."

„Ale jaký pak jsme potom policisté? Potom se nedivím, že nám nevěří," odfrkl znova Steven.

„Takhle to nefunguje."

„Co jak nefunguje?"

„Že luskneš prsty a najednou..."

„Vím, že to tak nefunguje, ale to neznamená, že nad vším, co se tam děje zavřu oči...že budu dělat, jako by se tam nic nedělo!" křikl Steven a naštvaný opustil místnost.

„Kde máš ten náhrdelník?!" křikl na Avery někdo, kdo právě přišel do baru, kde ten večer zaskakovala za svou sestru. Ester totiž měla teplotu, takže její sestra zůstala doma, aby se o ní starala.

„Musela jsem to udělat, Ricku," řekla jen, aniž by vzhlédla od své práce za pultem.

„Ale..."

„Víš, že zemřela," řekla jen a zeptala se muže, který seděl vedle Ricka, co si chce objednat.

„Našli ho?" zeptal se jí Rick.

„Nevím, proč mi pokládáš otázku, na kterou již znáš odpověď."

„Mrzí mě to."

„Přijdeš na pohřeb?"

„Samozřejmě, že ano...byla to jeho kamarádka a tvoje...přijdu..."

Avery jen pokývala hlavou, ale na chvíli se na její tváři mihnul malý úsměv.

„Byla jsem tam...před pár dny..."

„Všiml jsem si...měl rád rudé růže, sice říkal, že je to klišé a že na kytky moc není, ale když byl...když byl nemocný, nosili jste mu s O-...s ní rudé růže, jeho oči se rozzářily...aspoň na chvíli," na tváři se mu objevil smutný úsměv.

„Já...víš, že jsem neměla na výběr."

„Vím, kdybych měl peníze..."

„Není to tvá chyba."

„Ale co se týče toho náhrdelníku...on by to pochopil...věř mi."

„Říkám si to...opakuji si to, ale cítím se provinile...pořád se mi v mysli objevuje ten jeho smutný unavený úsměv a jeho bledá dlaň, která..." na chvíli se pohroužila do svých vzpomínek. Myslela na to, kdy svého kamaráda Zacka viděla naposledy. Byl takový...vypadal odevzdaný, smířený se svým osudem. Věnoval ji malý smutným úsměv a do dlaní jí vtiskl ten náhrdelník.

Avery se z těch vzpomínek musela vymanit, to moc dobře věděla, byla přeci v práci, na to teď nemohla myslet.

„Asi bych už měl jít, zítra vstávám brzy. A...Avery...drž se," pravil Rick a opustil bar.

„Dneska děláš tady?" zeptal se Terry.

„Nevím, proč mi pokládáš takovou otázku, když znáš odpověď," řekla na to Avery, přitom mokrým hadrem utřela barový pult.

„Víš, kde je tvůj kamarád Frank?" položil jí znenadání otázku po dlouhém tichu Terry.

„Není to můj kamarád."

„Potřeboval bych si s ním, o něčem promluvit."

„Jak jsem říkala, není to můj kamarád, takže nemám tušení, kde je."

„Vím, že víš, kde je."

„No jo...ty víš všechno," odfrkla si Avery.

„Nevím všechno, právě proto se tě ptám."

„Nevím, kde je."

„Když nejste přátelé...tak proč ho chráníš?"

„Nevím, jaký má význam tato konverzace," řekla na to Avery rozmrzele.

„Už ti někdo říkal, že jsi nepřístupná?"

„A tobě, že si otravný," odfrkla si a převzala objednávky od zákazníků.

Terry se jen uchechtl.

„Mohl bych si objednat panáka vodky?" zeptal se.

„Zajisté," řekla jen na to a po pultu mu poslala malou skleničku s čirou tekutinou.

„Mohl jsem čekat, že tě najdu v baru," pravil právě příchozí muž, další starší bratr Terryho Dexter.

„Zdravím Ave," mrkl a usmál se na ní. Tímto způsobem sbalil už spousty holek. Avery jen zakoulela očima.

„Co byste si dal, pane?" zeptala se ho.

„Myslel jsem si, že po letech, co se známe, bychom mohli být méně formální."

„Co si dáš?" pozměnila Avery otázku, na tváři přitom měla rozmrzelý pohled, to Dextera rozesmálo.

„To tě tak můj mladší bratr otrávil?" uchechtl se a rukou svému bratrovi rozcuchal vlasy, ten se zamračil a pokoušel se je dát do původního stavu.

„Hádám, že se ptal na toho blbce Franka, co?" zeptal se Dexter Avery.

„Co si dáš? Jsem v práci, takže na vykecávání nemám čas."

„Já jsem taky v práci. Proto se tě zeptám, proč toho idiota chráníš? A věř mi, pokud nedostanu odpověď, tak nebudu tak milej jako můj mladší bráška," pořád se usmíval, ale v jeho slovech zněla jasná výhružka.

„Myslíš si, že se nechám tebou zahnat do kouta?"

„Nebyla by si první ani poslední."

„Dexi..." začal větu Terry, ale Dexter ho zastavil pohybem ruky.

„Mluv!" křikl na Avery.

„Nenechám si tebou vyhrožovat, nejsem člen tvé rodiny, tvého gangu a ani ti nic nedlužím, spíš tvá rodina dluží mě."

„Jak to myslíš, že ti dlužíme?" vyjekl Dexter.

„Na tom nezáleží," odmávla rukou, jako že je to vyřízený.

„Ale..." začal Dexter, ale ona ho přerušila.

„Tohle nemá smysl a ty to moc dobře víš."

Pak odstoupila od bratrů a šla obsloužit lidi na druhé straně pultu. Byla ráda, když se bratři sebrali a odešli.