Mladý stařec

2.

Ten dům, ze kterého se hraní na piano se ozývalo byl hostinec U Lišky, jehož majitel se jmenoval Jiří Liška. Nad hospůdkou byl domek, ve kterém on žil se svou manželkou Olinkou a tchyní Libuškou. Společně s nimi už patnáct let žila i dcera Olinčiny zesnulé sestry Viktorky. Jmenovala se Amélie, ale nikdo jí neřekl jinak, než Amálka.
Amálka přišla o své rodiče ve třech letech, kdy jela s nimi v kočáře. Kočí špatně zatočil, což mělo za následek převrácení a okamžitou smrt Viktorky a jejího manžela Adama. Byl zázrak, že tehdy tříletá dívenka přežila.

V sirotčinci naštěstí neskončila, ujala se jí právě teta Olga se svým manželem, kterým nebylo umožněno mít děti, ač po nich oba moc toužili. S výchovou jim pomáhala také babička Libuška, která s manželi žila také od té rodinné tragédie.

I přes všechno, co si dívka v nízkém věku prožila, i přes to vyrostla na krásnou a veselou zrzavou slečnu s velkýma zelenýma očima, která svým pěstounům často pomáhala v hospůdce, kde obsluhovala, vařila a občas váženým hostům něco zahrála na klavír.
Ten den také hrála na piáno, což šlo slyšet i ven. To uslyšel i pan Šimon, který seděl před tím hostincem na lavičce, nad sebou přemýšlel a přitom to poslouchal. Moc ho okouzlila ta melodie, až ho přinutila jít do hostince, aby zjistil, kdo to hraje na klavír.

V otevřených dveřích se rozhlížel po tom prostředí. Hospůdka se mu zamlouvala, neb působila prostě a skromně. Zároveň však měla co nabídnout. Podíval se na tabuli stojící před dveřmi, kde byla křídou napsaná nabídka jídel. Od různých polévek, přes i jemu neznámé hlavní jídla, až po dezerty vlastní výroby, jejíž některá jména připomínala zákusky často servírované na císařském dvoře. Ale našly se tam i buchty a koláče, které často ženy pekly svým dětem nebo vnoučatům. Šimon vstoupil dovnitř, aby si potvrdil svůj první dojem.
Vevnitř uslyšel hlasitěji tu klavírní hudbu, kterou hrála právě slečna Amálka. K té on přistoupil, aby lépe to slyšel. A také, aby se na ní podíval blíže, jelikož ho zaujala tím, jak věnovala tomu hraní velikou pozornost už ve dveřích, když vešel do hospůdky. Dobrá, pozornost nebylo to hlavní, čím ho okouzlila. Byla to také její krása, která ho k ní přitáhla.
Pozoroval jí ve velké blízkostí, vedle něho stála jenom stará žena, Amálčina babička. S tou se on dal do řeči. ,,Pozdrav pánbůh, vzácná paní." sklonil uctivě svojí hlavou, ze které sundal svůj cylindr. To oslovení použil jednak ve slušnosti a také, že paní Libušku neznal. ,,Zdravím vás." odvětila mu na jeho pozdravení babička. ,,Jestli si přejete obsloužit, vážený pane, musíte si buď počkat, až vnučka dohraje poslední notu, nebo musíte jít za zetěm nebo dcerou." upozornila ho paní Libuška. ,,Ta krásná klavíristka je vaše vnučka, madam?" tázal se ze zvědavosti Šimon, přičemž jí opět oslovil jako urozenou. Libuška souhlasně pokývla hlavou a odpověděla: ,,Ano, toť naše Amálka, která chodí strýci a tetě občas pomáhat." Šimon se pousmál a pokračoval v poslouchání hudby hrané slečnou Amélií. ,,Budete si tedy přát?" zajímalo paní Libušku, načež on řekl: ,,Počkám si, až vaše vnučka dohraje a pak si něco objednám."

Jakmile on dořekl poslední větu, Amélie dohrála poslední notu, čímž hudbu utla. ,,Bravo, Amálko, bravo!" dala se do tleskání paní Libuška. Amálka vstala ze židle a přistoupila k babičce, před kterou poklekla, aby jí babička mohla políbit na čelo. ,,Krásně si to zahrála, drahé dítě." projevila stará žena políbením na čelo svojí radost z talentu své vnučky. ,,Děkuji ti, babi." pronesla potěšená dívka.
V ten moment její nádherné smaragdové oči spočinuly na starém Šimonovi. Kdo může být tento pán, říkala si v duchu. Nikdy ho U Lišky neviděla, ten den to bylo jejich první setkání v životě. Přistoupila tedy k pro ní zatím neznámému pánovi s otázkou: ,,Přejete si, drahý pane?"
,,Já... Já..." Její milý hlas ho přivedl do velkého rozpaku. Tak velikého rozpaku, že nemohl nalézt vhodná slova. Nevěděl, co si má dát. Chtěl si pouze poslechnout hudbu. To bych byl však neslušný, kdybych si tu nic na pití nedal, uznal si Šimon.
Po chvíli nervózního vyslovování zájmena, které řekl asi čtyřikrát vyslovil to první, co ho napadlo: ,,Já... dal bych si prosím císařskou kávu." ,,Císařskou?" nechápala jeho objednávku. Kdo by také chápal, císařská káva nebyla v žádné kavárně vařena a tohle bylo první, co ho napadlo. ,,Tu bohužel neznám. Jakému kávovému nápoji se podobá?" zajímalo Amálku. Nechtěla ho odseknout, ale jak se říká: ,,Náš zákazník, náš pán.", proto mu chtěla tu kávu uvařit. Napadlo jí to, neb si myslela, že tak se může něco nového naučit a tím si rozšířit svoje obzory. ,,Je to káva se šlehačkou." prozradil jí. ,,To je vídeňská, ne?" ,,Ano? Tak si dám tu vídeňskou, prosím." rozmyslel si a nasadil si na hlavu zpátky svůj klobouk. ,,Jistě, pane. Usaďte se, buďte tu host."

Šimon se posadil k volnému stolu určený pro dva nedaleko výčepu, kde mezitím pan Jiří čepoval pivo dvěma mladým studentům sedící u vedlejšího stolu.
Všiml si záclony za výčepem, v jejímž prostředku bylo vidět malou škvírou do kuchyně. Tam viděl právě onu zrzečku, jež mu tam horkou vodou zalévá kávové zrna rozdrcené na prášek. Tu vodu zamíchala a nechala chvíli být. Po chvíli na kávu lžičkou položila domácí šlehačku. Zdálo se jí, že je vše hotové? Ne. Rozhodla se mu ten nápoj malinko zpestří. Šlehačku ozdobila lesní jahodou. ,,Prosím." podávala mu z podnosu jeho objednávku. ,,Děkuji vám, slečno Amélie." odvětil. ,,Vy znáte moje jméno?" podivila se ona. ,,Ano, řekla mi ho vaše babička." prozradil. ,,Ach, ano. Vy jste též poslouchal moje hraní na klavír!" uvědomila si. ,,Je to tak, to vaše melodie mne zavolala do tohoto podniku." prozradil Šimon Amálce.

,,Jaké je vaše celé jméno?" zeptal se, když si lžičkou nabral malou porci šlehačky, kterou snědl. Dívka stydlivě pohlédla do země, protože nebyla zvyklá, aby k ní byl někdo cizí takhle milý. Ale odpovídat slušně na otázky se musí a proto se mu představila.
,,Amélie Jandáková." uklonila se.
Šimon vstal od stolu, podal dívce ruku a též se jí představil: ,,Šimon Nový, moc mne těší, slečno." ,,I mne." pronesla. Chvílí dlouhou se na sebe dívali do okamžení, než ona upustila jeho ruku a uskočila dva kroky dozadu. Učinila tak zaskočená z jeho chování. V ten moment se kromě setkání jejich pohledů prohodily jejich povahu. Zatímco klidnou a sebevědomou Amálku ovládla stydlivost a neklid, plachý a nervózní Šimon se proměnil na sebevědomého muže s nemalým šarmem. Mnoho žen by teď chtělo být na Amálčiném místě.
,,Promiňte, musím pomoct v kuchyni." vymluvila se. Však stála tam dál, čekala na jeho odpověď. ,,To je v pořádku, jen běžte. Až budu chtít zaplatit, zavolám na vás." odpověděl. Amálka se na jeho slova jen krátce usmála a odešla do kuchyně vykonávat svou práci.