Mladý stařec

6.

Dusné počasí nakonec vypustilo déšť, který začal pršet zrovna, když se Šimon vracel do svého domu. Jemu to nevadilo, přišlo mu krásné, když se dešťové dotýkaly jeho vrásčité tváře. Ty kapky mu totiž svojí jedinečností připomínaly půvabnou Amálku, která mu při té příjemné procházce padla do srdce. Když ji viděl předchozí den, padla mu do oka díky svému hudebnímu talentu a cítění.
Okouzlila si mne opět, Amálko, řekl si pro sebe Šimon, když mu nebe plakalo do tváře. To ho donutilo vyslovit nejprve šeptem: „Já se zamiloval do zrzavého anděla." Tuto větu zopakoval hlasitě: „Já se zamiloval do zrzavého anděla! Jsem zamilovaný!"
Bylo štěstí, že když se vracel, kráčel tou cestou sám. Jenom sám. Proto nebyl nikým okřiknutý, ať je ticho, proto ho nemusel nikdo napomínat a doporučovat mu, ať si své city nechá na doma, pro sebe a ať tím nikoho neotravuje.

Mezitím, když on si uvědomoval, co cítí ke slečně Amélii, ta, na kterou si myslel večeřela se svými pěstouny upečený švestkový koláč.
Během večeře se jí strýc Jiří zeptal: „Jaká byla procházka ve společnosti pána Nového, Amálko?" Neteř mu zasněně odpověděla: „Byla velmi příjemná, strýčku."
V jejích očích jí pěstouni viděli něco, s čím se u ní ještě nesetkali. Viděli štěstí, ale... jak bych to jen napsala? V jejich očí bylo něco, co oni ještě neviděli. Bylo to krásné a zároveň je to děsilo.  Byla to touha to, co ji viděli pěstouni na očích. Nevěděli, po čem by mohla toužit. Na notové papíry to byla až velká touha a na nějaké jiné přání, většinou návrat jejich rodičů z nebe, což si přeje každý sirotek příliš vyrovnaně.
Ta touha v jejich očí byla zamilovaná. Manželé Liškovi pojali podezření, že by se jejich neteři mohl starý pán zalíbit a právě to je velmi děsilo. Paní Libuška si tím podezřením byla jistá, jelikož viděla, jak se k sobě chovají.

Byl pozdní večer, pršelo. Dešťové kapky padaly za zavřenými okny všech pokojů domů Liškových. Ve své ložnici kráčela Amélie jako očarovaná. Očarována také byla, neb byla panem Šimonem opět okouzlená.
A zatímco si Amálka na kouzelného pána myslela, v manželské ložnici probíhala konverzace mezi Olinkou a Jiřím. ,,Kdyby Viktorka s Adamem žili..." nakousl to téma muž, ,,dovolili by své dceři jít na procházku s postarším mužem?"
Manželka mu na to odpověděla: ,,To nevím, ale já bych své nezletilé dceři nedovolila se scházet se starým chlapem."
,,Jenomže Amálka už není nezletilá." opravil jí pan Jiří.
,,A navíc není naše." doplnila ho paní Olga.
,,Ale!" nechtěl Jiří slyšet tento argument jejími ústy vyslovený jako výčitka. ,,Je to naše neteř, my jí od batolete vychováváme, my jsme jí nabídli práci a my jsme jí dobrovolně dali střechu nad hlavou."
,,Za to, jak si jí přijal jsem ti neskonale vděčná, Jiříku." položila Olinka vděčně svému muži hlavu na rameno. Jiřík jí na ní políbil se slovy: ,,Je to tvoje neteř, dcera tvojí sestry, bylo pro mne přirozené, že jsem ji vzal jako vlastní dceru.

Dveře jejich pokoje byly polootevřené, zasněná Amálka své pěstouny neslyšela, protože její dveře byly už zavřené. Hovor tedy slyšela jen paní Libuška, která zaklepala na dveře manželského páru.
Své matky si paní Olinka všimla. „Copak, matinko moje?" zareagovala těmito slovy. „Nenechte se rušit, děťátka." vystoupila do jejich ložnice stará žena. Zavřela za sebou dveře ložnice svého zetě a své dcery.
„Přejete si?" vyzvídala dál dcera od své matky. Paní Libuška se nadechla, protože se jí těžko nacházely slova. ,,Děti moje, já jsem zaslechla váš rozhovor ohledně naší Amálky." vypadlo z ní. 
,,A přišla jsem vám říct, co si o tom myslím."
,,A co si o tom myslíte, maminko?" zajímalo Jiřího. Libuše se to bála vyslovit, však ovládla svůj strach a vyslovila se: ,,Myslím, že se naší holčičce dvoří ten starý muž."
,,Cože?" div nevykřikla své zaskočení nad tou domněnkou Olga.
,,Amélii se dvoří nějaký starý dědek?" 
,,Nejspíše, nejsem si jistá, ale vypadá to tak. Už jeho včerejší zájem, když ona hrála na klavír, ptal se na ní jako na krásnou slečnu. To jste si skutečně nevšimli, že když chce platit, musí ho při tom mít na starosti pouze ona?" poznamenala Libuška. Pěstouni souhlasně pokývli hlavou.
Co to znamená pro ní?, položili si všichni tuto otázku. Lichotí jí to, děsí jí to nebo se k tomu staví lhostejně a má k němu chladný postoj? Nevěděli, co cítí k němu krásná Amélie cítí.

Byl další den, asi okolo sedmé ráno. Šimon vylezl z postele, oblékl se, učesal, zkrátka se upravil po ránu. Když už byl hotov, předstoupil před kouzelné zrcadlo, kterého se zeptal: ,,Kouzelné zrcadlo, já se tě ptám,
zda ona půjde se mnou ven, či budu kráčet sám?"
V zrcadle uviděl Amálku, která zrovna ze sebe svlékala noční košili, aby na sebe nahodila oblečení připravené na ten den. Dívka rozepínala jeden knoflík po druhém, čímž se pomalu odhalovala. Jakmile měla svou košilku rozeplou celou, svlékla jí ze sebe. On pak v odrazu viděl její nahé tělo. 
Ó, Bože! Byl to vskutku nádherný pohled pro mladého starce. Jak by také ne! Amélie byla štíhlá, však měla i dobře tvarované proporce. Byla krásná vždy, však v ten moment byla jako bohyně krásy, lásky a smyslnosti Afrodita. Jako anděl, víla, nějaké jiné nadpozemské stvoření. Nenacházel žádného slova, když jí takhle spatřil. Ale jen na krátký moment. Jeho obdivování její nahoty skončilo, když se ona začala oblékat do nátělníku a sukně. I to se mu ale líbilo a dál pokračoval v čekání odpovědi na svou otázku.
Té se dočkal, když už oblečená a učesaná Amálka vyšla z pokoje, ze kterého jí vyhnalo volání pěstounů: ,,Pojď už dolů, jdeme do kostela!" To znamenalo pro něho odchod z domu, což on učinil s jedinou prosbou- ať se uvidí s Amélií Jandákovou.

U jeho domu rostly růže různých barev. Růžové, modré, rudé i bílé. Uznal, že by bylo vhodné utrhnout pro ní ten nejkrásnější květ ze všech květů. Utrhl růži bílou, jež mu zrzavého anděla připomínala svou nevinností.
,,Schováváš se za ostatní, růžičko?" zeptal se kvítku Šimon.
,,Už nebudeš schovaná. Je tě totiž škoda tady nechávat, když jsi ze všech nejhezčí. Jako Amálka." řekl, když tu růži utrhl.

Šel přes náměstíčko, běžným lidem nazvaným dědina. Pak šel do malého kopce a právě tam spatřil kostel, ve kterém probíhala běžná nedělní bohoslužba. Z kostela uslyšel kázání podle hlasu starého kněze. Rozhodl se posloucháním mše krátit si své čekání na ní za kostelem.
Dívka v tu dobu seděla v kostelní lavici a poslouchala bohoslužbu. Ovšem v ten den to bylo jiné. Místo, aby nacházela ve vyslovených frází a přečtených slov z Bible pochopení a naději, jí to najednou připadalo jako zbytečné plýtvání času. Styděla se za tento přístup, moc se za to styděla, ale věděla, proč tak je. Moc se těšila, až se od svých příbuzných pod záminkou procházkou o samotě a návštěvou hrobu svých rodičů na chvíli vzdálí, aby se mohla sejít s pánem Šimonem.
Jak byla ráda, když po dlouhém čase konečně uslyšela tyto věty: ,,Děkuji vám, bratři a sestry za dnešní čas, který jste dneska věnovali dnešní bohoslužbě a na shledanou příští neděli. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, ámen."
,,Ámen." vyznělo sborově v kostele. Tohle zakončení modlitby pro ní znamenalo konec ztracení času čekání na odchod na vycházku s kouzelným pánem.

„Půjdu navštívit hrob svých rodičů, vrátím se na oběd." oznámila svým pěstounům dívka, když je vyprovázela ke hřbitovním vratům. ,,Dobře, holčičko, vrať se brzy." řekla na to krátce paní Libuška. Nic jim nepřišlo podezřelé, neb každou neděli chodila navštívit hrob Viktorie a Adama Jandákových. Teta, strýc a babička odešli ze hřbitova společně s dalšími obyvateli vesnice. 
Amálka, jakmile ostatní lidé odešli z místa, pokusila se najít pána Nového. 
,,Pane Nový..." kráčela po hřbitově a volala na něho středním tónem hlasu, protože se nesluší křičet na hřbitově, ,,jste tady? Pane Nový." 
Stála za druhou stranou kostela, kde na ní čekal on. Ona ho neviděla, protože byla k němu otočená zády. Třeba tady ještě není, pomyslela si. Přijde za chvíli, můžu mezitím položit svíčku na hrob rodičů, napadlo jí.

Přistoupila k hrobu manželům Jandákovým, na který položila svíčku, kterou sirkou zapálila. Přitom byla pozorována panem Šimonem, který k ní po chvíli přišel. Ale nepozdravil, před jejíma očima jí předložil tu růži, kterou pro ní utrhl v zahradě.
,,Kde ses tu vzala, bílá růžičko?" zeptala se nechápavě dívka a vzala si květ do ruky. Cítila však  přítomnost nějakého člověka.
,,Je z mé zahrady." odpověděl za květ pan Šimon. Amálka se polekaně otočila a pozdravila toho, kdo jí tu růži dal. ,,Dobrý den." uklonila se před ním. Podala mu ruku, kterou on políbil a též pozdravil: ,,Dobrý den, slečno Amálko. Jaká byla mše?" zajímalo ho.
,,Poučná jako vždy." odpověděla mu.
,,Nemohl jsem se vás dočkat." přiznal.
,,Já též ne. Obvykle tak nečiním, ale dnes jsem odpočítávala minuty do konce bohoslužby."
,,Jak dlouho jste odpočítávala?"
,,Dlouhou hodinu, která byla nejdelší v mém životě." Na její slova Šimon zareagoval milým úsměvem. Tím se snažil zakrýt svojí touhu jí políbit na její plná ústa. Ona též měla nutkání přitisknout své rty na jeho, to se ale snažila ovládnout. Kousla se do spodního rtu, čímž si od svých milostných představ aspoň na moment krátký ulevila.
,,Tak, jaké místo mi chcete ukázat?" zajímalo ho. 
,,Pojďte." řekla mu a vedla ho k velikému kopci nedaleko toho hřbitova.