Mladý stařec

16.

Ty dva ovládla tak velká zbabělost, že utekli z lesa. Tedy, netrvalo dlouho a oni tam byli sami.
„Šimone..." vypadlo z překvapené Amálky, jež si hladila svou zasaženou ruku. On k ní přistoupil se slovy: „Promiň, to jsem nechtěl. Bolelo tě to moc?" vzal si její dlaň do svých a hladil jí.
„Ani moc ne." odvětila mu už uklidněně. 
,,Ale co tady děláš ty?" zajímalo jí.  Šimon se dal do vysvětlování: ,,Bál jsem se, že se s nimi, nebo s drbnami setkáš, proto jsem tě pozoroval zrcadlem. Ta horší obava se bohužel naplnila a proto jsem musel tě zachránit." 
,,Tys byl ta neviditelná síla, která je švihla holí." začala chápat.
,,A omylem ta síla zasáhla i tvou dlaň." odvětil jí a přiložil jí ke svým ústům. Začal tu ruku líbat.
,,Odpusť mi to, prosím." žádal jí. Ona mu jí vysmekla a řekla mu na to: ,,Nic ti nevyčítám, omluvil ses, udělal si to nechtěně. Prosím, pojďme domů, nechci tady být už ani minutu." pronesla toužebně. On jejímu přání vyhověl, i když si přál být s ní chvilku v tom lese, neb zrovna ta chvíle volala k prvnímu polibku a vyznání lásky.

Šli vedle sebe tak blízko, byť do sebe nešťuchali, však pro něho to bylo neuvěřitelně daleko, protože si myslel, že mu padne kolem krku jako vděk za tu záchranu. Ovšem nestalo se tak. Amélie mu byla zajisté vděčná, ale ještě si nebyla jistá, zda se mu má vyznat, nebo ne. Navíc dokonce se bála svých citů k němu, protože si myslela, že on k ní cítí pouze přátelství, či pouto podobnému k otcovské lásce. Její obavy byly ale zbytečné.

Stáli před jeho domem, když se to stalo. Šimon zničeho nic zastavil a otočil se k ní.
„Proč stojíme?" zeptala se nechápavě Amálka. Šimon položil ruky na její ramena a zadíval se jí do očí.
„Řekni mi, proč jsme zastavili." stále chtěla znát odpověď na svou otázku.
V jeho očích se mu zajiskřilo.
„Tak mluv, Šimone, poslouchám." nechápala ještě Amélie. Kromě toho také nechápala, proč se na ní tak dlouho díval. Jí to nebralo do hlavy, proč tak činí a také chtěla konečně vědět, proč zastavili zrovna před domem. Nenapínej mne!, říkala si v duchu. 
,,Povídej. Co máš na srdci?" vyzvídala dívka. Mladý stařec se blížil svými ústy k těm jejím. ,,Co to děláš?" zeptala se ho zaskočeně a uskočila o krok dozadu. Šimon jí chytl v pase a ještě více se na ní díval. Teď a nebo nikdy!, řekl si v duchu, když se odhodlával k tomu, co chtěl udělat.
,,Miluji tě." vyznal se jí ze svých citů, což také chtěl udělat. Ona z toho byla překvapená. Hodně překvapená, i když v koutku duše své přála si skutečně moc, aby jí tohle jednou řekl. 
,,Ty...ty mne miluješ?" koktala nevěřícně. 
,,Neskutečně. Za svůj život jsem nikdy nic podobného k žádné jiné ženě necítil." potvrdil jí svá slova on a pohladil jí po tváři. Ona se na to stydlivě podívala do země. Nevěděla, co mu má na to odpovědět. Bála se, že když mu řekne ano, on jí odvětí: ,,To byl jen žert, Amálko. Nikdo tě přece nemůže milovat, nikdo totiž nechce mít v domě klavíristku." Bála se, že když odpoví ne, on to bude brát jako urážku a vyhodí jí ze svého domu. Měla dilema, proto každou možnost považovala jako tu nejhorší. 
Co jsem řekl špatně?, pomyslel si, když zrzečka na jeho slova jen mlčela. Nezmohla se na nic jiné, než na vynucený úsměv. Aby jí aspoň trochu uklidnil, slíbil jí: ,,Ale neměj strach, Amálko. Já tě nenutím do něčeho nemravného, ani do něčeho, co by se ti nelíbilo. Nemusíš mne také milovat, ač bych si to velmi moc přál, ale přeji si jen, abys byla šťastná a dobře by se ti u mně pracovalo i žilo. Přísahám, že tě nebudu svádět do ničeho, co by tě děsilo a k čemu bys měla odpor." Ona se na jeho slova opět usmála, však vypadala opět, jako kdyby byla k úsměvu vynucená.
,,Vidím, že potřebuješ se vzpamatovat z toho lesního zážitku." uznal Šimon. Pak jí doprovodil do jejího pokoje, kde ona trávila celý zbytek dne až do večeře. 

Jemu se toto její pro něho podivné chování samozřejmě nezamlouvalo, ale nemohl jí na to nic říci. Považoval to totiž za svou chybu, protože jí vůbec řekl o své lásce. V šest večer přišel za ní do pokoje. Ona ležela na posteli a přemýšlela nad svým strachem ze svých citů k němu. Měla za to, že on si z ní dělal blázna a jen sprostě lhal o svých citech k ní. Ale to nejhlavnější, čeho se bála bylo to, že se jí ten starý muž za pár týdnů nabaží a pak pošle k vodě. Přestala nad tím přemýšlet, když on za ní přišel.
,,Amélie." vstoupil do otevřeného pokoje Šimon. ,,Ty si spala?" nechápal, proč leží na posteli, když ještě nepovečeřela. 
,,Ne, jen mne trochu bolela hlava." zalhala mu. ,,Proto tu ležím. Co ode mne potřebuješ?"
,,Je večeře." řekl jí důvod, proč za ní přišel. Ona vstala a šli spolu do jídelny. 
Po večeři se ho zeptala: ,,Hodláš si něco přečíst za mého hudebního doprovodu, nebo v tichu?" 
,,Byl bych rád, kdybys výjimečně mi přečetla něco z mé básnické sbírky." poprosil jí Šimon.
„Tobě se nelíbí moje hraní?" zeptala se ho.
„Líbí, ale i tvůj přednes se mi líbí. Do včerejška jsem nevěděl, že jsi zdatná recitátorka." odvětil jí.
„Na konzervatoři jsem se znala s jednou studentkou herectví, kterou jsem kvůli její roli naučila hrát na citeru. Ona mne na oplátku naučila dobře recitovat i něco dalšího z hereckého projevu." prozradila mu další věc o sobě.
„Dobře tě to naučila." okomentoval její příběh Šimon. Vstal ze židle se slovy: „Očekávám tě ve svém pokoji." řekl jí a odešel. Ona po sobě a po něm uklidila a šla za ním.

Před polootevřenými dveřmi svírala svojí odvahu a sílu ke svému vyznání. Během toho přemýšlení v posteli dospěla k názoru, že bude nejlepší mu říct nejen to, že ho miluje, ale také i to, čeho se bojí. S nasbíranou odvahou tedy šla do jeho pokoje. On seděl u pracovního stolu a četl si Osudy zamilovaného ochotníka.
„Historické historky si dočetl?"
„Ano, včera večer." všiml si jí Šimon a zavřel tu knížku. Vyměnil jí za básnickou sbírku Anděl, ze kterému ona měla recitovat.
„Prosím." podal jí tu knihu.
„A co mám recitovat?" zeptala se ho ona.
„To, co zrovna cítíš." řekl jí na to. Amálka nalezla báseň Zamilovaná, tu tedy recitovala: „V krvi to proudí jako voda v řece,
srdce tím jako o závod bije.
V hrudi se mi dělají křeče,
když spatřím toho, kvůli kterému tak mi je.

Čas se najednou zpomalí,
vteřina se na den promění.
I blízkost se stane dálí,
i křik najednou oněmní.

Teď připadá mi krásnější tento svět,
jen se rozkvetlou zahradou stal.
Ač mám ještě málo let,
zvon lásky se ve mne ozval.

Mladá, nepolíbená a nerozvážná-
taková já jsem.
Však považuji se za blázna,
když za skutečnost vnímám sen.

To hezké zdání o tom, kdo mne poblouznil,
kdo můj terč zasáhnul šípem svým.
Cítím, že toť on- kdo by mi souznil
a věřil by též představám, o kterých marně sním.

Jsem příliš zasněná, já vím,
nejspíše hloupé je, co píši.
Však upřímnost- tu cítím,
ačkoliv vězněna jsem v osamělé mříži.

Ta strachem brání mi za ním jít,
pokleknout k jeho nohám
a říct: „Bez Tebe nemohu žít,
odejít odsud nehodlám."

Jsem Tvá a Ty můj,
neodcházej ode mne pryč,
na chvíli tu postůj,
dávám Ti svůj klíč.

Co na to on? Políbí mne, nebo k útěku se dá?
Budeme dělat kázání o nevážností citů mých?
Či se usměje a poví: „Jsi láska má.",
či to bude mít mi za hřích?

Miluje mne, nebo ne?
Odevzdá se mi, nebo mě pošle do háje?
Co když se stane zle
a bude konec mé zamilované báje?"
„Bravo." ocenil její přednes potleskem.
„Říkal si..." přistupovala k němu pomalým krokem, ,,že mám recitovat, co cítím. Pochopil si, co cítím?"
„Pochopil. Jsi do mne zamilovaná." odvětil jí s úsměvem na rtech.
„Nejen to, Šimone. Já..." Podala mu ruku a tu stiskla. „Já tě taky miluji." vyznala se mu.
„Amálko." pronesl radostným hlasem a vstal ze židle. Objal jí. Chvíli jí držel ve svém náručí do momentu, než ona ho políbila na čelo. On jí to oplatil na tvář. Chytl jí za bradu a začal se svými rty třít o její. A tak se políbili i na rty jeden druhému.
„Miluji tě." zopakoval Šimon svá slova.
„Také tě miluji." odvětila mu Amélie.