Asi Tě Miluju A Nebo Nenávidím - Psycho Rhyme - Fanfikce ❤️🖤

V Temné Uličce

Ještě než začnete číst moc děkuji za předešlé příběhy!! ❤️🖤 Jestli jste ještě nečetli tak si je běžte rychle přečít😉❤️!!
Byl přímo předemnou. Něvěděla jsem co mám udělat. Zeptala jsem se ho na jméno asi to byl špatnej nápad, ale co. Trochu klepavým hlasem řekl jsem Adrian. Začal jsem na něj mluvit. Hned co trochu povolil s ostražitostí jsem ho obejmula. Přišlo mi to jako fajn nápad. Něvěděl co se děje. Pustil zbraň na zem a také mě obejmul. Řekl mi ať uteču. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Sebral zbraň a vystřelil. Do prázdna. Já se lekla, ale nepřestala jsem ho objímat. Zvýšil hlas a řekl to samí co před tím. Pustila jsem ho a dala jsem mu svůj telefon nenápadně do kapsy. On si ničeho nevšiml. S brekem na mě už zakřičel, tak už běž. Utekla jsem jako zbabělec. Jsem srab co utekl. Kdo by se necítil na nic když zdrhl přitom už jsem byla tak blízko. Stačilo jenom otevřít dveře. Kouknout se co tam je a co tam dělají.  Šla jsem domu. Dokázala jsem Adrianovi dát svůj telefon, aby mě našel a taky aby jsem věděla, kde se pohybuje ještě, že to je telefon od šéfa tam má vždy zabudovaný sledovací zařízení. Hned co jsem přišla domu jsem otevřela počítač. Našla svůj telefon a pomalu zjištovala kde všude se pohybuje Adrian. Chtěla jsem to poslat šéfovi ale nemohla jsem co kdyby zatkli i Adriana. Vždyť nic neudělal. Možná je i něco víc.
Mám úkol a ten se musí splnit.
Konečně jsem našla to co jsem potřebovala. Šel do něakýho skladu. Který byl skoro na konci města ve čtvrti kde se neobejde bez zbraně. Netuším jestli tam šel sám a nebo tam šel někdo s ním. To je docela blbý.
Zavolám šéfovi. Jo ještě kdybych měla svůj telefon. Tak napíšu mail. Potřebuji od šéfa štěnici co má GPS. Dost to spěchá, takže pošlu tak tři úplně stejné. Šéf preferuje spíše slovní domluvu, ale nemám telefon.
Už jsem to napsal odeslala. Čekám jen na odpověď.
Dneska byl těžký den. Šla jsem si pro sklenici vody a sedla si zpátky k počítači. Jdu si do koupelny dát sprchu. A trochu si užít samotu. Jen co vlezu do sprchy mi začne někdo klepat na dveře. Vřele to ignoruji a snažím se se dál sprchovat. Začne skoro bouchat na dveře. V tom vylítne soused a začne na něho řvát. Něco o nočnim klidu a takový blbosti. Vylezu ze sprch vezmu si župan a jdu otevřít. Ve dveřích je Adrian. Trochu se leknu, ale stále stojím ve dveřích. Bez otálení se protlačí ke mě do bytu. Vytáhne telefon z kapsy. Začne na mě mluvit a přitom lehce zvyšuje hlas. Snažím se ho uklidnit, ale nejde to. Adrian je moc rozzlobený. Křičí na mě, že jsem mu ten telefon nemusela dávat do kapsy. Jesli ho teď odhalí tak bude po něm. Zarazila jsem se a začala mluvit jak odhalí co tím myslíš. Adrian zčervenal a řekl sedni si. Musíme si promluvit. Sedla jsem si na podlahu. Neměla jsem jídelní stůl protože jsem z něj udělala pracovní stůl. Sedět na gauči by bylo nevhodné. Žádám odpověď. Adrian mě vezme do náruče a jde se mnou na gauč. Chvíli jsem se bránila, ale pak jsem ho obejmula. Došli jsme spolu na gauč. On mě položil a já ho stáhla k sobě. Oba se na sebe díváme on se na mě dívá nádhernýma modrozelenýma očima. Začíná mluvit  nechce se mu moc do toho. Dám mu ruku na rameno abych mu dodala sebevědomí. Řekne dost důležitou věc pro vyšetřování případu. Víc než udivená si znovu a znovu přehrávám co řekl. Říká mi, že mi se do případu nemám míchat, že si pomůže sám, ale.....