Acta est fabula - DRARRY ✔

1. A jako Azkaban

Acta est fabula. Hra skončila.

Bystrozor Potter přijde do Azkabanu vyslýchat vězně Draca Malfoye kvůli vyšetřování a dopadení Severuse Snapea. Jaké překvapení ho čeká, když mu mladý smrtijed pod veritasérem svěří trochu jiná tajemství.

Povídka vznikala na přelomu roku 2006/2007, tedy pracuje s obsahem knih jen do 6. dílu. Psaná v ich formě z pohledu Draca Malfoye. 

***

Jak dlouho jsem tady? Jak je to dlouho, co jsem viděl naposledy denní světlo a slunce na nebesích? Je to živoucí noční můra. Nenávidím se, nenávidím svého otce, nenávidím Snapea a hlavně nenávidím Pána zla, protože hlavně díky jeho bryskní invenci jsem tady. Ulevím si v hlavě cynicky.

Kolik týdnů nebo možná měsíců už to asi bude, co mě našli bystrozorové a co mě hned vzápětí bez řádného procesu Starostolec poslal šupem do Azkabanu? Vůbec netuším, protože čas tady plyne jinak.

Nikdo se ani neobtěžuje odpovídat na tak základní otázky jako kolikátého je dnes. Ne, že by obyčejně mozkomoři mohli mluvit, kdyby tady ještě nějací byli, ale když se sem občas zatoulá nějaký bystrozor, aby vsadil do vzdálené cely dalšího chyceného smrtijeda nebo obyčejného usvědčeného podvodníka a lapku, neobtěžuje se mi ani odpovědět. Jediné, co zaručeně od takových, jakou jsou svatí černokabátníci, můžu čekat je pohled plný soudu a nevraživosti.

V očích toho svatého konkláve, co věří na duhu a jednorožce, jsem jednoznačně nepřítel a zrádce. Vrah, násilník a odpadlík. Nevyvracím jim to, i když to neříkají nahlas, ale nejsem hlupák, umím číst ve výrazech, je to moje častá výhoda.

Je tady příšerná zima. Ne, že by mě to překvapovalo. Ale vzali mi všechny věci, které jsem při dopadení měl u sebe, a dali mi jen tenhle smradlavý pruhovaný mundúr. Profukuje tady vítr od moře, na rozpadlé palandě leží jen hryzavá deka, kterou jsem už dávno věnoval krysám ke konzumaci. Lepší, než palce u mých nohou. Pruhovaná tunika s kalhotami jsou jen z lehkého plátna, poslední letní model, který, když se to tak vezme, je pro vězně vhodný i na zimu. A bez možnosti využití kouzel mi nezbývá nic jiného, než se zahřát svépomocí.

Obejmu si kolena, palanda sice drží z posledních sil, ale je o něco hřejivější než kamenná podlaha. Zdvihnu zrak k oknu těsně u stropu, odkud mi do cely proudí jediné světlo. Ani v něm není sklo, jen mříže. Nevidím skrze něj, ale aspoň poznám podle svitu, jestli je noc nebo den. Pohnu se a dřevo pode mnou nebezpečně zavrzá. Nikdy v životě jsem nespal na něčem tak ohavném, ale pořád je to lepší, než dávat záminku krysám, aby mě ohlodávaly na podlaze.

Všechno je tady děsivé, nechutné a nepohodlné. Ale jsem v Azkabanu, ne v Hiltonu, kouzelnické vězení má už řady staletí své renomé. Je to to poslední, co odsouzený ve svém životě uvidí, než se jeho dny sečtou.

Když si potřebuju ulevit, zbývá mi jediné. Vybral jsem si pro tyto účely nejvzdálenější roh pod oknem, aby se to tam trochu provětralo, ale stejně je absolutně nechutné a nehumánní hledět denně na svoje vlastní exkrementy. Na to, že jsme jako kouzelníci tolik pokročili a tolik se lišíme od mudlů, žijeme pořád jako ve středověku. Vsadím svoje boty, které vlastně nemám, že mudlovské vězení je proti tomu wellness. Ale mudlové jsou slaboši, neumí svoje vězně ani trestat. Nicméně, nesahá tohle už za hranice lidských práv? Mám ještě vůbec nějaká? Starostolec můj případ ani neprošetřil. A zatímco jsem čekal na verdikt, nestihl jsem si ani udělat svoji poslední manikúru, jak se mnou byli rychle vyřízení.