Tajemství Elementu

2. Kapitola

Protáhla jsem se otvorem. Na palouček svítilo slunce.

Vydala jsem se k lavičkám které stáli bok po boku uprostřed. Před nimi se nacházel rybníček. Posadila jsem se na lavičku,na levé straně. Vzpomínky na tátu se mi nořily před očima jako by to bylo včera. Cítila jsem se dutá,opuštěná a bez domova. Alespoň že mě Brooksova rodina přijala dokud neodejdu na vysokou. Ale to si ještě počkají. Vstala jsem a přesunula je k rybníčku. Nebyl to nějak výjmečný rybníček. Voda byla špinavá,na hladině plavali listy ze stromů okolo. Posadila jsem se na mokrou trávu,z hluboka se nadechla a zavřela oči. Byla jsem tak ponořená do myšlenek že jsem si ani neuvědomila že někdo něco křičí. Když jsem otevřela oči a chvíli se zaposlouchala do ticha. Nikde nikdo. Hmm...nejspíš se mi to jen zdálo...prohodila jsem k sobě. Znovu jsem zavřela oči. Přestala jsem na cokoliv myslet. Všechny napjaté svaly povolily a já se snesla na záda,do trávy a usla jsem.

Opět jako vždy jsem šla chodbou a na konci byli dveře. No jasně a teď se zase probudím. Nikdy se nedozvím co za těmi dveřmi je. Sáhla jsem tedy po klice ale to co se stalo mě překvapilo. Dveře se se zaskřípěním otevřely. Nervózně jsem si olízla spodní ret. Popošla jsem více do toho neznáma přede mnou a ...byla v obyčejném dětském pokoji. Bez pochyby to byl chlapecký pokojík. Stěny byli světle modré,podlaha byla dřevěná a všude se válely stavebnice.
Stála jsem uprostřed pokoje. A pak sem uslyšela výkřik. Znovu a znovu. Pak jsem slyšela kroky které se přibližovali.
Někdo vzal za kliku. Chtěla jsem vědět kdo. Ale cítila jsem jak mě táhne realita zpět.
Ne! Vykřikla jsem a probudila se.

Udýchaně jsem se posadila. Oblečení jsem měla mokré z té trávy. Konečně jsem se někam dostala. Sen sice nedával žádný smysl ale alespoň jsem se cítila živější když sem viděla to co se skrývá za těmi dveřmi. Pokojík. Výkřiky. Někdo blížící se ke mě. Nic z toho nedává smysl. Zamračila jsem se nad tím.

Ahoj.

Zbrkle jsem se otočila. Zamrkala jsem proti slunci. Chlapec popošel o krok blíž. A pak zase. Teď byl jen krok ode mě. A...ahoj.

Co tu děláš? A takhle sama?

Já...jen...sedím. Řekla jsem nervózně. Jeho bílé vlasy,svaly pod tričkem a ten rovný úsměv mě dočista vyvedl z míry. A co tu děláš ty,Wille?