Jak Volunžatýn objevil smysl života

- PRESTRETÉ! -

Po společném obědě šlichty a odchodu děvčat, vyrazil Volunžatýn hledat počítač. Smartphone nevlastnil, a i kdyby ho vlastnil, neměl by ho jak použít, má totiž hrozně krátké ploutvičky. Volunžatýn hledal všude. V obýváku, v kumbále, v koupelně, ve sklepě, na zahradě, v ložnici těch dvou hříšných duší, v pokoji Anželíny (odkud si přinesl suvenýr, plyšového medvěda), dokonce hledal i na půdě a v lese, ale počítač prostě nebyl k nalezení.

"Vy nemáte počítač nebo notebook?" zeptal se Volunžatýn Kima. Ten však pokrčil rameny a stručně odpověděl: "Ne," poté se široce usmál a uklonil, tak jak to už asijští lidé dělávají. Adolf se na Kimovu scenérii však nemohl koukat, proto vytáhl z náprsní kapsy svého kabátku, který na doma tak rád nosil, telefon. Dotykový moderní telefon značky BanAna, což byl vzdálený čínský příbuzný značky Apple.

"Co si chceš vyhledat?" ptá se Adolf Volunžatýnka.

"No... Chci se přihlásit do Prostřena, ale ne do toho českého. Já bych radši do Prestreté na Slovensku," vysvětloval tuleň. Načež Adolf pouze dvakrát nechápavě zamrkal a rozječel se: "Jsi normální? Však neumíš ani polévku! Du bist einen großen Idiot!"

Volunžatýna to ale neodradilo. Adolf tedy učinil tak, jak tulení bochník chtěl. A už se jen čekalo na pozvánku na natáčení.

Den za dnem plynul jako voda. Až po celém týdnu přišel do schránky onen dopis, který měl změnit osud jednoho obyvatele Lázně Stromohdaneč. Toho dne se zrovna vracel Kim ze svého obvyklého nákupu v Globusu. Náruč měl plnou tašek, ale přesto si všiml, i když přes ty tašky téměř neviděl, že ze schránky trčí podivný list. Dvěma volnými prsty jej sebral a utíkal domů. Dobře... Vláčil se domů. Po příchodu se velmi neobratně vyzul z bot v předsíni a odnesl nákup do kuchyně. Dopis položil na kuchyňskou linku, nákup na stůl. Všichni se mezitím seběhli dolů ze svých ložnic, aby snědli vše, co byl Kim nakoupit. Do toho se však pustili jen Adolf s Anželínou, Volunžatýn se hned vrhl na dopis. Roztrhal obálku a četl. Četl a četl, až zjistil, že vlastně neumí číst. Podal proto dopis nejchytřejšímu z domku, bramboře Anželíně. Ta si nasadila brýle a pak brýle na brýle, jelikož byla slepá jako krtek a potvrdila tuleni jeho tužby.

"Gratuluju, jdeš předvést svůj... Ehm... Talent... Do Prestreté, jáj!" radovala se sarkasticky brambora. Ale Volunžatýn už se radoval opravdu. Když vyhraje, zapůsobí přeci na bramboří samici a ta s ním bude chtít mít malé brambotuleňáčky(?).

Volunžatýn vařil ve středu. Byl rád, že nejde na řadu jako první, ale ani jako prostřední. Středa byla ideálním středem, jak už středa bývá. (Středa, je vína třeba (✿^‿^) ) Uvařil jako předkrm jednohubky pouze z piškotů a banánu, místo polévky byla jeho proslulá šlichta, hlavní chod se nedá popsat jinak než jako něco s něčím bez něčeho a jako zákusek byla severokorejská pochoutka, kterou ho učil Kim, kuřecí pařátek v čokoládě.

Volunžatýn měl dům sám pro sebe v době natáčení, ostatní byli totiž zrovna u Slívky doma. Slívomíra byla "nadšená". Tuleň měl tedy na vše klid a mohl si dělat všechno dle sebe. Sám uvařil, sám prostřel stůl, sám přivítal hosty, sám je málem zabil svým jídlem a sám si také vyvařil nejvyšší počet bodů. Soutěžící se totiž báli, že když mu dají málo, přihlásí se znova a ještě tím svým kuchařským uměním někoho zabije.

V pátek, kdy se měla předávat výhra, byl Volunžatýn velmi mile překvapen. Pod poklicí totiž našel padesát tisíc korun!

- Shizuka